A teď ten totální fotbal

Včera v 20:34
Všichni tři největší favorité nového ročníku fotbalové ligy na úvod nezaváhali. Plzeň otočila vývoj na Dukle a Sparta zlomila v závěru odpor nováčka z Opavy. Nejpřesvědčivěji však zapůsobila Slavia. Ta si z půdy pohárového účastníka Sigmy Olomouc veze vítězství po třígólovém vítězstsví a několika velmi slibných individuálních výkonech. Trenéři mohou být velmi spokojeni s výkony Miroslava Stocha, Simona Deliho či Stanislava Tecla. Fanoušci se vrací z Hané plni optimismu, ale na předčasné závěry je pochopitelně brzy.
Některé věci jsou však na první pohled zjevné. Člověk si při pohledu na základní sestavu všimne několika překvapiných změn a tu nejmarkantnější najde na hrotu útoku. Loňský kapitán a lídr přenechal na úvod své místo Stanislavu Teclovi a po dlouhé době ztrácí pozici nedotknutelného vůdce, jenž má místo v základní sestavě takřka pod penzí. Jindřich Trpišovský se bude snažit aplikovat flexibilní styl a dá se předpokládat, že bude se sestavou rotovat. Snad tak bude činit citlivěji než jeho předchůdce Jaroslav Šilhavý.
Když přicházel Jindřich Trpišovský v zimní přestávce do Edenu, tak často mluvil o své vizi "totálního fotbalu". Tento pojem si fanoušci dlouhá léta spojují s Ajaxem Amsteram 70. let, kdy slavný nizozemský klub prožíval pod taktovskou Rinuse Michelise a Johana Crujffa nejslavnější epochu své bohaté historie a třásla se před ním celá fotbalová Evropa. V hudební terminologii bychom tehdejší Ajax označili ódou na radost.
Tato slova se někdejšímu trenérovi Liberce po některých nepřesvědčivých jarních výkonec vracela jako bumerang. Nyní má příležitost přesvědčit kritiky o správnosti své cesty. Již se nemůže vymlouvat na nedostatek času a press rozjeté sezony. V letní přestávce si tým mohl upravit k obrazu svému a postupně všem hráčům vysvětlit jejich pozici. To, že ani kapitán Milan Škoda nemá své jisté, se může ukázat jako velmi promyšlený tah a třeba to bude spouštěč k ještě variabilnějšímu fotbalu. Samozřejmě existuje riziko, že někteří hráči neustojí enormní tlak slávistického dresu, ale to si v pražských Vršovicích dnes nikdo nepřipouští. Tak směle do toho.
 

Zase až po dvanácté

Čtvrtek v 22:02
Twitter Jaroslava Tvrdíka se v posledních letech a měsících stal na české fotbalové scéně evergreenem. Slávistický šéf pomocí sociální sítě oznamuje příchod nových posil, změny ve vlastnické struktuře klubu i ventiluje své názory na jiné lidi z fotbalové scény. A dnes přišel další příspěvek, i když se vlastně zatím oficiálně jedná jen o tajenku, jejíž vyluštění se dozvíme v nejbližších hodinách či dnech. Pravděpodobně se však ještě rozšíří útočné řady. Snahu o tento transfer umocnila zlomenina nohy nizozemského útočníka Micka van Burena.
Slávistický dres by měl podle všeho obléknout nigerijský útočník Peter Olayinka z belgického Gentu. Českou ligu si vyzkoušel už v pražské Dukle a Slavia by pro něj měla být ještě větší výzvou. Kromě belgické ligy má za sebou Olayinka vydařené angažmá v Albánii a Slavia by tak neměla kupovat zajícce v pytli. Opět se však objevuje jedno dnes již několikrát prodělané ale. Ne vždy se u Jaroslava Tvrdíka jednalo o debakl, ale míru rizika musíme vnímat jako velkou.
Olayinka přichází do Vršovic po konci letní přípravy a neexistuje pro něj žádný prostor pro seznámení s týmem. Do prvního ligového zápasu na hřišti olomoucké Sigmy už zbývají jen desítky hodin. Slavia má před sebou navíc během léta hned několik výzev. Musí vstoupit pravou nohou do ligy a pokusit se o postup do Ligy mistrů, aby poprvé v české fotbalové historii reprezentovaly v elitní evropské klubové soutěži naši ligu dva týmy.
Nigerijský forvard nesmí být vnímán jako Deus ex machina, jenž se během okamžiku sžije s celým týmem a povede ho vstříc novým úspěchům. Dosavadní lídří Milan Škoda, Miroslav Stoch či Josef Hušbauer musí zůstat na svých pozicích a afrického útočníka postupně zapracovat do týmu. Časový prostor na to mají velmi omezený, ale zároveň podobnou věc nedělají poprvé. Ve Slavii musí věřit, že se jim to i tentokrát podaří. Fanoušci by v opačném případě rychle připomněli Jaroslavu Tvrdíkovi pozdní jednání o nové posile a lehce by tak oslabila jeho pozice v jejich očích.

A jedeme naostro

Středa v 20:31
O víkendu začne nový ročník české nejvyšší fotbalové soutěže, jednotlivé týmy mají za sebou letní přípravu a v útrobách stadionů už probíhají tiskové konference a na nich prezentace cílů do následující sezony. Stejně tak se děje i v případě pražské Sparty, jejíž letní příprava proběhla ve znamení velkých rozpaků a jistých pochybností. Případná úspěšná sezona však dá na všechny trable v příprav zapomenout. V porovnání se začátkem minulé sezony opět nezůstal na Letné kámen na kameni a nejúspěšnější klub opět buduje novou sportovní koncepci.
V jejím čele stojí hlavní trenér letenského týmu Pavel Hapal. Fanoušci jsou opět plni očekávání, zda je rodák z Kroměříže "ten pravý". Do Sparty přišel v průběhu jarní části po nepovodeném italském experimentu v podobě trenéra Stramaccioniho. Měl tak velice omezené možnosti k tomu, aby ukázal své trenérské schopnosti a vrátil tak Spartu do správných kolejí. Konečné páté místo by na Spartě obyčejně znamenalo automaticky vyhazov. V Hapalově případě je však situace jiná.
Teprve v této sezoně dostane plnohodnotnou možnost ukázat své trenérské schopnosti. Až do letošního jara ho fanoušci rudých vnímali především jako toho, kdo neproměnil penaltu v zápase s Barcelonou a nyní do něj vkládají naděje na lepší zítřky. Pro Pavla Hapala není Sparta první trenérskou štací a kolena by se mu tak rozklepat neměla. Do širšího povědomí českých fanoušků se jako trenér dostal v roce 2010, kdy s Žilinou vystavil stopku Spartě v předkole Ligy mistrů, kterou letenský tým do dnešního dne neprolomil.
Nyní má Spartě dát naději na to, aby se Lize mistrů minimálně přiblížila. V Čechách před ním podobná výzva ještě nestála. Na krátké záskoky v Baníku Ostrava či Mladé Boleslavi si dnes již nikdo nevzpomene. Pavel Hapal má za úkol obohatit svůj profesní životopis o to, co dokázal v Žilině, kdy s tamními "šošony" vyhrál domácí soutěž a postoupil do Ligy mistrů. Vzhledem k dlouhému čekání na účast v Lize mistrů nervozita na Spartě stoupá. Další neúspěšnou sezonu si nikdo nechce připustit a všichni věří, že v Pavlu Hapalovi našla Sparta toho pravého.
 


Jedna umocněná výzva

Úterý v 20:47
Na Slezské Ostravě se dějí věci, které každému fanouškovi Baníku trhají srdce. Ti si to dlouho nepřipouštěli, ale jejich milovaný chrám je postupně srovnáván se zemí a jedna dlouhá epocha slavného klubu končí v hromadách sutí a prachu. Před čtrnácti lety zde prožíval Baník sezonu, během které pobláznil celý region a vrátil po třiadvaceti letech do Slezska mistrovský titul. Od té doby hrál Baník ještě dvakrát evropské poháry, několik sezon o záchranu, jednu sezonu druhou ligu a přežil klinickou smrt při hlasování na ostravské radnici.
Když tým před dvěma lety stěhoval Baník do Vítkovic, mnoho fanoušků v koutku duše doufalo, že to není navždycky a jednou povedou své syny či vnuky do kopce od řeky Ostravice a na moderních Bazalech s nimi budou sledovat nové hrdiny. Současný obraz nedaleko bývalého dolu Petr Bezruč posouvá tento scénář do kategorie sci- fi. Nikdo soudný dnes v Ostravě nevěří v návrat na rodnou hroudu a fanoušci si pomalu musí zvykat na vítkovické prostředí, kde v minulé sezoně dovedli Baník k záchraně.
Napětí do posledních minut ligového ročníku může zadělat na lepší sportovní zítřky. Baroš a spol. nakonec nedopustili refionální fotbalovou tragédii a udrželi v moravskoslezské metropoli elitní fotblaovou soutěž. Vzhledem k mohutnému zimnímu nakupování se čekal klidnější průběh jara, ale jak se říká konec dobrý, všechno dobré. Hráči musí na loňskou sezonu zapomenout a pokusit se vrátit Baník tam, kam historicky patří.
Současný pohled na areál Bazalů pro ně představuje výzvu. Mnozí fanoušci přicházejí díky přítomným bagrům o svůj druhý domov. Řada hráčů přišla v zimě ze vzdálených klubů a pouto ostravských patriotů na slezskou část Ostravy prostě nemohou zcela pochopit. Když se však podíváme na soupisku můžeme směle mluvit o týmu, který by se měl v české nejvyšší soutěži prát o Evropskou ligu. Případná úspěšná sezona může nechat alespoň částečně zapomenout na muka v podobě pohledu na zbořeniště, kde kdysi stály Bazaly. I ve Vítkovicích se může začít psát další zajímavá kapitola baníkovské historie.

Inspirace pro český fotbal

16. července 2018 v 21:14
Měsíční fotbalový maraton je za námi a v některých zemích už fanoušci pomalu vyhlížejí start domácích fotbalových soutěží a posléze evropských pohárů. To se bude týkat i českých týmů a fanoušci jsou v očekávání, skončí jim nucená domácí fotbalová abstinence. Světový šampionát sledovali Češi pouze na televizní obrazovce, ale doufám, že tak činili se vší pečlivostí. Ze závěrečných bojů si totiž mohou odnést velkou dávku inspirace pro další směřování českého fotbalu, který v mnoha ohledech přešlapuje na místě.
Z šampionátu se vrací s medailí Belgie a Chorvatsko, jejichž domácí soutěže se podle výsledků řadí na úrověń české Fortuna ligy, za výjimku můžeme považovat pouze bruselský Anderlecht, ten hraje v Belgii svou vlastní soutěž. Proč tedy jejich reprezentace okupují svtovou špičku a náš tým se nachází minimálně po kolena ve fotbalovém bahně. Vymlouvat se neustále na slabší generaci je vrcholem alibismu a lhaním si do vlastní kapsy. Vrcholové orgány českého fotbalu musí přejít od slov k činům.
Český fotbal obrovsky brzdí projekt juniorské ligy. Hráči v ní mohou až jedenadvaceti let měřit síly se svými vrstevníky. Málokdo se tak dostane v brzkém věku do dospělého fotbalu a právě tady vzniká prodleva ve sportovním růstu a ta může kaiéru talentovaného hráče nenávratně poškodit. Najít na soupiskách českých ligových týmů náctileté talenty je velmi těžkým hledáním. Belgičané a Chorvati výtají hráče v A- týmech krátce po dovršení plnoletosti a ti se mohou o to dříve výrazně ukázat skautům evropských velkoklubů.
Přerod v dospělého fotbalistu mají v těchto zemích ideálně načasovaný. Hráče nelimituje zpožděný příchod mezi dospělé a zároveň trenéři předcházejí brzkým odchodům do mládežnických akademií v Madridu, Barceloně či Manchesteru, kde je přechod do A- týmu plného hvězd sázkou do loterie. Při dlouhém setrvání s vrstevníky nemůžeme očekávat české verze hvězd jako Hazard, Kompany, Modrič či Mandžukič. Výsledky Chorvatů a Belgičanů na ruském šampionátu můžeme v Česku brát jako ideální inspiraci.

Nedokončené fotbalové Nagano

15. července 2018 v 20:41
V moskevských Lužnikách učinilo finále mezi Chorvatskem a Francií tečku za světovým šmpionátem ve fotbale. Tam boj o medaile zcela ovládly evropské týmy a zlaté medaile nakonec putují do Francie. Po dvaceti letech se tak děje podruhé v historii. Na finále budou fanoušci vzpomínat především díky neobvykle vysokému počtu gólu a ti chorvatší na něj zachovají dva úhly pohledu. Jejich potomci však každopádně uslyší vyprávění o výjimečném fotbalovém příběhu bez šťastného konce.
Letos uplynulo dvacet let od hokejového turnaje století v japonském Naganu a českým fanouškům se opět vracely vzpomínky na největší úspěch českých sportovních dějin. S chorvatským putováním světovým šampionátem se dají nálézt určité paralely. Na počátku šampionátu bychom určitě hledali jiné favority než partu kolem Luky Modriče. Ten však i s pomocí potřebného sportovního štěstí, kdy třikrát zvítězil v prodloužení či penaltovém rozstřelu, až se ocitl v boji o svatý grál světového fotbalu. Na Jadranu se postupně zastavoval život. V dresech národního týmu jsme mohli vidět dělníky, hasiče i členy vládního kabinetu. Fanoušci Chorvatska měli v moskevských Lužnikách velkou převahu, nicméně nic z toho nestačilo ke zlatému konci.
Francie nebyla ve finálovém zápase lepším týmem, ale fotbalový osud dokáže být skutečně nemilosrdný. hráči Chorvatska padli po zápase na zem a z jejich tváří vycházely nepřítomné pohledy. Nikdy ve fotbalové historii jejich země nebyl velký trumf tak blízko. Brzy si uvědomí, že dosáhli největšího fotbalového úspěhu od rozpadu bývalé Jugoslávie a domů se vrátí jako národní hrdinového, byť je budou zdobit jen stříbrné medaile. Ty jim však bude zástup jiných fotbalových jen tiše závidět.
Pro Luku Modriče či Mario Mandžukiče se jednalo patrně o poslední příležitost dosáhnout velkého fotbalového úspěchu. I přes hořký konec opouští roskou metropoli se vztyčenou hlavou. Mario Mandžukič potvrdil svou pozici mezi nejlepšími útočníky světa a Luka Modrič si velmi hlasitě řekl o Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu na Starém kontinentu. Monopol Cristiana Ronalda a Lionela Messiho na sklonku tohoto roku velmi pravděpodobně skončí a zaslouží se o to právě rodák ze Zadaru. Chorvati nejsou vítězi, ale i tak se dnešním dnem přepisují dějiny.

Velká zkouška pro trenéra

12. července 2018 v 20:33
Blíží se nová sezona Premier league a především fanoušci Liverpoolu řešili, jak bude vyřešena otázka brankářské jedničky. Německý brankář se musel ukrýt před fanoušky, novináři i spoluhráči po květnovém finále Ligy mistrů. Jeho minely vzaly Liverpoolu naději na zisk nejcennější klubové trofeje a budou ho pravděpodobně provázet až do konce profesionální kariéry. Velmi nahlas se mluvilo o tom, že jeho dny na Anfield road jsou sečteny a na stole mu přistávaly více či méně vážné nabídky z nižších soutěží.
Chyba v přípravném zápase Tranmere snad ještě více připomněla jeden černý den liverpoolské fotbalové historie, média si na Lorisi Kariusovi opět smlsla a některá dokonce začala připomínat jméno belgického brankáře Simona Mignoleta, na jehož úkor se stal německý blonďák liverpoolskou brankářskou jedničkou. Ani u největších podporovatelů Lorise Kariuse určitě není trpělivost nekonečná a jejich řady začínají povážlivě řídnout.
Trenér Jürgen Klopp se však rozhodl svého krajana podržet a i pro následující sezonu pro něj zůstal první volbou. Nedělá závěry z jednoho nepovodeného zápasu. I když si sám musí být vědom toho, že příležitost finále Ligy mistrů se nemusí několik dalších let opakovat. Rodák ze Stuttgartu se těší mezi fanoušky Liverpoolu velké popularitě, nyní se však rozhodl podstoupit těžkou zkoušku. Ta může mít vliv na celé jeho další působení ve městě Beatles.
Fanoušci "reds" mají někdejšího trenéra Borussie Dortmund rádi pro jeho aktraktivní ofenzivní styl, ale od počátku jeho působení si dělají naději na velkou trofej. Té se zatím nedočkali a i sám Jürgen Klopp ví, že v kyjevském finále byla zatraceně blízko ta nejcennější trofej. Fotografie, kdy procházeli hráči jejich milovaného týmu kolem ušaté trofeje, který byl v tu chvíli tak blízko a přece tak daleko, jim budou ještě dlouhá léta trhat srdce. Případným ziskem nějaké trofeje v nadcházející sezoně si může svou pozici u fanoušků upevnit. V opačném případě se pod možná trenérská židle povážlivě rozkýve.

Vstup na tenký led

10. července 2018 v 15:53
Ostravský Baník před začátkem nové sezony zbrojí, aby hrál v následující sezoně důstejnější ligovou roli než v té minulé, kdy se zachraňoval doslova za pět minut dvanáct. Po prodloužení smlouvy Milana Baroše se najednou zjevuje další zajímavá možnost posílení. Může se vrátit hráč, který ostravské prostředí dobře zná a s Baníkem již mnoho věcí zažil. S pražskou Spartou ostravský klub jedná o návratu Daniela Holzera. Jednání mezi těmito dvěma kluby jsou vždy specifická a velmi citlivá. Tento případ lze však považovat za výjimečný.
Hráči přestupující z Baníku do Sparty zpravidla dříve či později přebarvili své srdce do rudých barev a do baníkovské kabiny si navždy zavřeli dveře. Dlouhé hodiny by o tom mohli vyprávět Tomáš Řepka, Libor Sionko či Miroslav Matušovič. Ti se postupně stali miláčky sparťanských tribun a ve Spartě získali řadu trofejí. V případě Daniela Holzera se okolnosti jeví poněkud jinak. Za Spartu odehrál pouze deset zápasů a méně pozorní fanoušci Sparty ho možná v dresu letenského klubu ani nezaregistrovali. V minulé sezoně hostoval ve Zlíně a na pražské Letné s ním již dále nepočítají.
Návrat do Baníku prý získává realné kontury, ale reakce fanoušků se jeví jako hodně nejistá. Holzer opustil Ostravu v zimě 2015 v době, kdy se baníkovský Titanic potápěl do druhé ligy a o to více je na něm dnes patrný cejch zrádce, který se teď chce vrátit do Baníku po návratu mezi elitu a v době jistější a stabilnější ekonomické situace, kdy je patrný potenciál ke sportovnímu růstu slavného týmu. Ten oprávněně vzhlíží ke světlejším zítřkům.
Na dané situaci má největší podíl majitel Václav Brabec. Baník přebíral ve stavu klinické smrti. V nejrychlejším možném časovém úseku vrátil tento ostravský fenomén mezi elitu a získal si velkou prestiž mezi fanoušky. Na té si stále velice zakládá, protože řada jeho předchůdců u tvrdého fanouškovského jádra tvrdě narazila a to bylo zdrojem velkého napětí. Šéf Baníku jistě věří v lepší zítřky a touží po lidech se vztahem k Baníku. Případné angažmá Daniela Holzera by znamenalo těžkou zkoušku vztahů mezi fanoušky a současným vedením.

Španělský fotbal jde do rizika

9. července 2018 v 20:30
Po předčasném konci na světovém šampionátu vyřešil španělský fotbal otázku hlavního trenéra. Po nouzovém řešení v podobě sportovního manažera Fernanda Hierra se reprezentaci na dva roky upsal Luis Enrique. Ten bude mít za úkol vrátit španělský fotbal na světovou špičku a otevřít novou kapitolu, vnést do hry nové prvky a uspíšit nucenou generační obměnu, která je proti fotbalovým zvykuům nezvykle pomalá. Po světovém šampionátu však dává reprezentaci definitivní sbohem pouze letitá opora Barcelony Andés Iniesta.
Luis Enrique má v porovnání s Hierrem výrazně bohatší profesní životopis. Trenérské řemeslo předvedl v AS Řím a Celtě Vigo. V Barceloně navíc po mnoha hráčských śpěších předvedl i ty trenérské. S katalánským velkoklubem získal celkem pět trofejí včetně trumfu v Lize mistrů a zařadil se tak mezi klubové legendy. Na počátku kariéry přitom spáchal výjimečné hráčské harakiri, kdy přišel do Barcelony jako hráč nenáviděného Realu Madrid. Už jen díky tomu se stal ve španělském fotbale jedinečným.
Nyní má před sebou další výzvu v podobě reprezentačního A- týmu. Vzhledem k jeho dosavadní profesní dráze se zdá být jeho nominace zcela oprávněná. Jistě již prošel mnoha trenérskými zkouškami, není rozklepaným nováčkem a vzhledem k jeho profesnímu životopisu k němu musí mít staří i mladí svěřenci patřičný respekt. Při hlubším zamyšlení se však obejevuje jedno výrazné "ale" a nadřízení nového trenéra ho musí mít na zřeteli, aby se ho posléze nelekli a nezažili kruté vystřízlivění.
Enrique je představitelem stávající generace španělského fotbalu, kterou mimochodem reprezentuje především proslulá barcelonská tiki- taka. Systém, jenž slavil nejeden úspěch, ale v dnešní době se jeho tradiční podoba jeví jako neaplikovatelná. Poznala to jak Barcelona v posledním ročníku Ligy mistrů, tak reprezentace na světovém šampionátu, kdy nenašla recept na zarputile bránící Rusy. Ti ukázali, jak lze vytěžit z minima maximum. Luis Enrique má jako první úkol ukázat profesní progres. Jinak nebude změna trenéra španělskému fotbalu nic platná a nepohne se z místa. Změna vládce reprezentačního A- týmu představuje do značné míra riziko.

Užitečná španělská výzva

5. července 2018 v 21:06
Česká brankářská škola zaznamenává slušný úspěch. Reprezentační gólman Tomáš Vaclík vyklízí své místo v šatně ve švýcarské Basileji a musí začít pilovat španělštinu, protože jeho novým zaměstnavatelem se stává FC Sevilla. Po úspěšmé švýcarské štaci má ostravský rodák předvést své brankářské umění v jedné z elitních evropkých soutěží a celý český fotbal musí doufat, že i slunná Andalusie pro něj bude zaslíbenou lokalitou. Tříletý španělský kontrakt představuje pro Vaclíka slušnou odměnu za jeho dosavadní práci.
V Basileji se stal během čtyř let neotřesitelnou jedničkou, odchytal za ni přes sto třicet zápasů, třikrát vyhrál švýcarskou ligu a podíval se i do Ligy mistrů. Dostal se tak do společnosti těch nejlepších. Slušnou pozici má i v české reprezentaci, kde tvoří vyrovnanou dvojici s Jiřím Pavlenkou. Po zlatých švýcarských časech míří do týmu, jenž pravděpodobně nebude bojovat o absolutní špičku v ligové tabulce, ale přesto Vaclík učiní obrovský skok vpřed.
Španělská liga patří mezi tři nejlepší soutěže světa a jedná se o společnost pro vyvolené. jenž nemusí sledovat bitvy z Barcelony, Madridu či Valencie sledovat jen v televizi. V dresu Basileje byly zápasy s evropskými giganty jen hezkou odměnou a prémií za výborné výkony v domácí soutěži. Nyní se stanou běžkou realitou, ale věřím, že bitvy na San Bernabeu či Nou Campu ftbalistovi nikdy nezevšední. Případné domácí či pohárové úspěchy budou povoleným dopingem a velkým zdrojem sebevědomí i pro reprezentační zápasy.
Ve švýcarské nejvyšší soutěži se Tomáš Vaclík vypracoval do pozice nejlepšího brankáře tamní ligy. Ve Španělsku bude začínat od nuly, ale úspěšná mise bude o to sladší odměnou. Přichází jako tuctový představitel brankářského řemesla (v evropském kontextu). Má za úkol dokázat, že jeho výkony ve Švýcarsku nebyly náhodné. Celý český fotbal musí tuto misi sledovat a doufat v její úspěšné rozuzlení. Podobných hráčů není nikdy dost a musíme doufat, že se rodí definitivně jeden z nástupců Petra Čecha- gólman evropského formátu.

Kam dál