Březen 2017

Půlvýročí génia

31. března 2017 v 22:57
Česká fotbalová scéna je ve velkém očekávání a již hlavním tématem posledních dnů rozhodně nebylo pokračování české reprezentace v kvalifikaci na mistrovství světa v Rusku. Včera oslavil životní "půljubileum" jeden nejslavnějších českých fotbalistů. V českém fotbalovém kontextu se nestydím o něm mluvit jako o géniovi. Pamatuji si ho jako reprezentačního zelenáče a dnes o něm píši jako o solidním funkcionáři z Českých Budějovic. Ano, oslavencem je Karel Poborský.
S fotbalem začínal v jihočeské metropoli. V devatenácti leteh zde podepsal první profesionální smlouvy. Začal zde s ligovou i reprezentační kariéra.
Brzy se o něj začala přetahovat obě pražská "S". V roce 1994 se stěhoval do hlavní města. Spartě a Slavii však tehdy ještě dal košem. Usadil se pod žižkovskou televizní věží. Poprvé zde nakoukl do pohárové Evropy. S Viktorkou Žižkov si zahrál tehdejší Pohár vítězů poharů. Klub, jež se dnes pohybuje v bludném kruhu druhé ligy poznal tenkrát konfrontaci s londýnskou Chelsea. Po roce se však stěhoval znovu. Tentokrát už do Slavie. Výrazně se podílel na historické sezoně, když se v Edenu po čtyřiceti devíti letech slavil mistrovský titul a tým "sešívaných" dokráčel až do semifinále Poháru UEFA.
Zúčastnil se i úspěšného EURA, kde dokráčeli Češi až do finále, kde padli s Německem. Začalo zde jeho evropské putování. Výkony šampionátu zaujaly kouče Manchesteru United Alexe Fergusona. Rodák z Jindřichova Hradcec se ve čtyři a dvaceti letech stěhoval na slavný Old Trafford. Zde poprvé fotbalově narazil. Obrovská konkurence i jazyková bariéra způsobily, že se jen rok a půl zdžel ve městě, kde je fotbal náboženstvím a místní "red devils" jsou modlami. Poté však pookrřál v portugalské Benfice Lisabon. Trenérskému řemeslu se zde tenkrát učil jeden mladík. Jmenoval se José Mourinho. Vytříbenou technikou brzy získal na svou stranu místní fanoušky. Byl vyhlášen nejlepším cizincem mužstva a získal místo nejlepší jedenáctce portugalské fotbalové ligy.
Po čtyřech letech se na jeho dalším putování podílel spoluhráč z reprezentace Pavel Nedvěd. Pravé křídlo české reprezentace se stěhovalo do "Věčného města". Jeho chlebodárcem se stalo místní Lazio. Zahrál si po boku takových velikánů jako byli Marcelo Salas, Alessandro Nesta či Hernán Crespo. V úvodu sezony 2001- 2002 však ztratil místo v základní sestavě. O nabídky neměl pro další sezonu nouzi. Ozývaly se kluby jako AC Milán, Juventus Turín a údajně ležely na stole i nabídky z Německa. Karel Poborský však šokoval celou fotbalovou Evropu. Oznámil návrat do Česka i když ho od toho mnozí zrazovali. Prý na to byl ještě moc mladý. Nevratil se navíc do Slavie ale zamíříl do konkurenční Sparty.
Zde zažil mnohem delší fotbalovou epochu. Slavil dva ligové tituly a jedno z dosud posledních vystoupení letenského týmu v Lize mistrů. Ještě větší šok než jeho příchod způsobil jeho náhlý konec v rudém dresu. takřka celé mužstvo prý tehdy prožívalo velké neshody s trenérem Hřebíkem a Poborský jako kapitán měl být jeho nepsaným vůdcem. Nechci zde polemizovat, kolik pravdy bylo na tehdejší rebelii. Pokud je však pravda to, že se s ním vedení rozloučilo jednou SMS zprávou, jedná se vůči o takovému hráči nebetyčnou drzost. Ale zanechme polemik.
Důležité je zapatovat si jho výkony na reprezentační úrovni. Nikdy nezapomenema na jeho "padáček" ve čtvrtfinále s Portugalskem, na to jak řídil cestu za postupem na EURO 2004 rovněž v Portugalsku. Tehdy se našemu týmu klaněla celá fottbalová Evropa. Smolné semifinálové vřazení s Řeckem je dodnes považováno za křivdu všech fotbalových božstev. Po celou reprezentační kariéru, která čítá 118 zápasů na něm stála česká ofenziva. Jeho schopnost učinit originální řešení je neopakovatelná. V tom všem byl jedinečný. Přeji vše nejlepší Steve.

Na každém konci je hezké...

27. března 2017 v 20:11
V létě se měl konat velký sparťanský návrat. Někdejší reprezentační kapitán Tomáš Rosický ukončil svou desetiletou misi v londýnském Arsenalu a chtěl ukázat, že nezapomíná na to, kde s fotbalem začínal. Mělo se jednat o velký návrat a posléze o důstojný konec bohaté kariéry. Dnes si však člověk snadno vzpomene na divadelní klasiku Samuela Becketta. Ano skutečně se jedná o jisté Čekání na Godota.
Už v podzimní části se několikrát mluvilo o brzkém návratu české fotbalové legendy. Z těchto očekávání však nakonec bylo jen devatenáct odehraných minut v ligovém zápase s Mladou Boleslaví. Slibovaný návrat se nekonal ani v derby se Slavií a ani v pohárovém šlágru s Interem Milán. Nechci sahat managmentu Sparty do svědomí, ale úplně nechápu, jak mohl Tomáš Rosický projít zdravotními testy. Jestli si náhodou už předem nehráli s myšlenkou, že se bude jednat hlavně o reklamní značku. Což v případě Rosického nelze brát nutně jako něco špatného.
Když se dnes dostala na veřejnost zpráva o tom, že Sparta nemůže se svou hvězdou počítat až do konce sezony, tak bylo asi málo fotbalových fanoušků, kteří by byli touto skutečností zaskočeni. S touto skutečností se už prostě tak nějak počítá. I když je to smutné. Pokládám si otázku, jestli ještě ve věku Tomáše Rosického může dojít k takovému zvratu, aby začal hrát pravidelně soutěžní zápasy. Může při své fyzické postavě dovolit takřka dvě sezony bez herní praxe?
Naprosto chápu to, že fotbalista a zvláště hráč formátu Rosického chce končit na hřišti. Budu jedině rád, když se ve svém odhadu spletu. Podobné konce potkaly před časem Vladimíra Šmicera či Tomáše Ujfalušiho. Svůj konec oznamovali v civilu a poznali, že nic není dokonalé. Všichni měli v mysli jejich slavné okamžiky v reprezentaci a ve velkých evropských klubech. Na závěr napíšu, že na každém konci je hezké, že něco nového začíná. Budu velice rád, pokud jsem tuto větu napsal zbytečně.

Odchod muže z pozadí

22. března 2017 v 20:46
Fotbalová Anglie zažívá dnes černý den, který je ještě umocněn teroristickými útoky z Londýna. Dnes v brzkých ranních hodinách naposledy vydechl Ronnie Moran. Navždy nás opustil Mr. Liverpool, ikona slavného anglického klubu. Klub vyhlásil smutek. Vlajky s nápisy o tom, že člověk nikdy nepůjde sám jsou stažené na půl žerdi. Městem Beatles protéká řeká slz. Možná trochu symbolicky se tak stalo krátce před městským derby s nenáviděným Evertonem.
Ronnie Moran byl v 50. a 60. letech nejlepším levým obráncem na britských ostrovech. Měl velkou smůlu v tom, že po velkou část jeho hráčské kariéry nehrály ostrovní týmu evropské poháry a on mohl tak své umění ukazovat jen v rodné vlasti, případně v barvách Albionu. Jako hráč byl kapitánem a nezpochybnitelným lídrem nejúspěšnějšího klubu anglické fotbalové historie. Už během hráčské kariéry se stal jedním ze symbolů "reds".
Jeho přerod v trenéra velkoklubu z anglického sevrozápadu se jevil jako naprosto logický a všichni ho brali v podstatě jako samozřejmost. Ve své trenérské kariéře se však nestal Moran jasným lídrem liverpoolské lavičky. Můžeme ho dnes spíše nazývat jistým pojítkem. Proměnil se v muže z druhé linie. Nekonfrontoval se přímo s trenéry jiných klubů a neměl jako prvotní úkol stavět do latě největší hvězdy té doby. S nejslavnější epochou klubu jsou pupeční šňůrou svazaná tři jména.
Každý fanoušek fotbalu, nebo alespoň ten dříve narozený si je vybaví.
Bill Shankley, Bob Paisley a Kenny Dalglish. Tato jména si přednostně spojíme s rudou érou. Byli autoritami pro takové megastar jako Kevin Keegan nebo Ian Rush. Ronnie Moran jim rád sekundoval na lavičce a tato pozice mu vyhovovala. Ještě více se zapsal do dějin liverpoolské juniorky. Vychovával nové hvězdy pro tradiční klub a superlativech o něm mluví Steven Gerrard, Jamie Carragher nebo Michael Owen. Dej mu pánbůh nebe...

Opět obavy z prázdných slov

20. března 2017 v 19:09
Fotbalová národní liga už dlouho nebyla tak sledovaná, jako je tomu v letošní sezoně. Druhpu nejvyšší soutěž totiž hraje jeden z nejtradičnějších tuzemských fotbalových klubů- Baník Ostrava. Funkcionáři klubů z FNL začali mít z tohoto faktu obavy hned ve chvíli, kdy se rozhodlo o sestupu ostravského klubu z nejvyšší soutěže. Svoje stadiony, které jsou v mnohem horším stavu a mají slabší výbavu než ty prvoligové, museli začít chystat na to, až do jejich města dorazí stovky ostravských nájezdníků, mnohdy posílené spřátelenými klany z Polska.
Nejatraktivnějším zápasem teď pro Baník není tradiční bitva se Spartou, ale slezské derby s Opavou. Nic na tom nemění ani fakt, že Baník nuceně hraje své domácí zápasy v moravské části Ostravy. Tento zápas se odehrál právě v uplynulém víkendu. Atmosféru v Opavě mohla závidět drtivá většina prvoligových stadionů. Fotbaloví fanoušci byli u druhé nejvyšší soutěže zvyklí na prořídlé tribuny a nudný pohled. Kapitán Baníku přirovnal atmosféru v Opavě k těm nejvyhecovanějším zápasům v Turecku. A zažil jich celou řadu. U nás se ale pravdivě říká, že jedna vlaštovka jaro nedělá.
Moc bych si přál, abychom měli v NFL více zápasů s takovými návštěvami. Bohužel se ukázala i silná stránka. Ta se již několik dní před zápasem očekávala. Počet fanoušků z Ostravy výrazně překročil počet lístků, který byl pro "chachary" vyhrazen.
Bohužel se naplnily obavy z potyček v ulicích a skutečná potřeba bezpečnostních jednotek v ulicích krásného slezského města. Škody za desítky tisíc korun, zkažený dojem z fotbalového odpoledne, několik zatčených lidí a jeden zbytečně zmařený lidský život. I to je jeden z výsledků profesionální fotbalové soutěže v Česku z tohoto víkendu. Opět se ocitáme v Anglii 70. a 80. let minulého století, jejíž vrcholem byla tragédie na finále PMEZ v Bruselu v roce 1985. Na britských ostrovech museli začít tento problém řešit i proto, že nuceně opustily místní týmy na pět let evropské poháry. Bojím se, že se ze sídla fotbalového svazu dočkáme jen slov. Člověka přijde na mysl nutnost čekat na podobnou věc na mezinárodní scéně.

Týká se to více lidí

16. března 2017 v 18:12
Někteří lidé jsou v jistých ohledech nepoučitelní. Fotbalista David Limberský opět porušil životosprávu. V rámci pozápasového soustředění si v noci tak trochu povyrazil v údajně se vrátil nad ránem ve velice podroušeném stavu. Zdaleka se nejednalo o jeho první prohřešek. Ty minulé už jsou dostatečně provařené. Jeho nadřízení nad ním roky drželi ochranou ruku a dnes se jim to vrací i s úroky. Po celou jeho kariéru se nenašel trenér, který by ho v jeho lehkovážnosti a přílišném nadledu usměrnil.
Davil Limberský platil za obrovský fotbalový talent. Mluvilo se o něm jako o novém Nedvědovi. Absolvoval jako mladý stáž v londýnském Tottenhamu a italské Modeně. Pražská Sparta si na něj okamžitě zajistila předkupní právo. Právě přestup do Sparty byl jedním ze zlomů jeho kariéry a ukázal mnohé. Angažmá na Letné skončilo fiaskem a po roce se vracel do rodné západočeské metropole. Byl tak u toho, jak se začala psát nejslavnější epocha v dějinách tohoto klubu. Čtyřikrát se radovala Plzeň z titulu a dvakrát si zahrála Ligu mistrů.
Fanoušci jiných týmů si budou pamatovat hlavně nafilmovanou penaltu proti Spartě následné netaktické výroky na adresu letenského klubu a nakonec jeho nehodu v opilosti s následnou nevhodnou oslavou gólu v Příbrami. Dnes už je zbytečné, aby se Limberský do médií omlouval. Veřejné pokání už by působilo spíše trapně. Posezonní konec je spíše kompromisním řešením. Správné by bylo vyhodit bývalého kapitána "na hodinu". Vedení Plzně by prokázalo schopnost rázného řešení a předvedlo by, že nekonečné držení ochranné ruky nad Limberským je minulostí. Lepší by to bylo i pro samotného Limberského. Naskytla by se mu možnost hledat angažmá pro novou sezonu. Reálně může uvažovat jen o dohrávání v Číně nebo arabské světě. Jedna epocha svérázné hvězdy musí už prostě v Plzni skončit.
David Limberský definitivně podal ještě jeden důkaz. I když má hráč talentu na rozdávání musí to mít také srovnané v hlavě. V době, kdy se zabydloval v kabině plzeňského A- týmu už na sobě viděl dres Realu Madrid. Do latě už ho nikdo nepostaví. V tomto ohledu není za minutu dvanáct, ale hodiny ukazují čtvrt na jednu. Obrovský potenciál talentovaného fotbalisty zůstane nenaplněn. O Limberském se mluvilo jako o novém Nedvědovi. Nakonec budou mít tyto dva společné ve svém životopise jen angažmá v Plzni.

Babo raď aneb rozšiřme zorné pole

15. března 2017 v 20:40
Lavička fotbalové Sparty byla do nedávné doby velice zajímavým artiklem. Jednalo se o prestižní záležitost a pro mnohé trenéry vrchol kariéry. Vládce lavičky rudého týmu byl respektovanou osobností a podával jménem svého chlebodárce důkaz o nevšedních schopnostech. I trenér bez letenských kořenů tajně toužil po tom, aby si tamní generalita ukázala právě na něj. I pokud byl tento člověk z trenérské pozice odvolán byl na tuto kratší či delší životní epochu náležitě hrdý.
Jaká je situace dnes? Atraktivní kontrakt pod záštitou bohatého majitele je ve výsledku danajským darem. Okolnosti tomu tak chtěli, že to vyšlo na emotivního chlapíka Petra Radu. Ukončil sezení s rukama v klíně a na pražskou Letnou si zajel pro novou část svého fotbalového životopisu.
Může být úspěšná? I on sám musí tušit, že jde do předem prohrané bitvy. Ve Spartě se za úspěch stále považuje jen titul a postup minimálně do předkola Ligy mistrů. Sparta dnes reálně nepomýšlí ani na jedno. Nejúspěšnější tým české fotbalové historie se musí dívat i pod sebe. Je velmi málo pravděpodobný zisk srdcí letenských fanoušků. Managment Sparty se musel jesně shodnout na tom, že se jedná o nouzové řešení. Hlavního viníka tím rozhodně nehledám v Petru Radovi. Ten v nejhrším vyklidí na konci května svou trenérskou kancelář a bude v televizi a na internetu sledovat, jak řeší jeho někdejší zaměstnavatel otázku jeho nástupce. Petru Radovi se na tomto místě omlouvám, že píši v čase budoucím.
Na přetřes musí přijít i jiná otázka. Kdo může být perspektivnějším nástupcem současného kouče Rady. Otevřeně na tomto místě přiznávám, že mě nikdo nenapadá. Tedy alespoň v českém rybníčku. Jedná se o mnohem palčivější otázku než, kdo bude chodit mluvit za Spartu do konce sezony na tiskové konference. Kombinace koncepční práce, velké naděje na úspěch a uspokojení široké fanouškovské obce je u nás neřeššitelnou rovnicí. A v tomto ohledu nemluvím jen o Spartě. V historii samostatné české fotbalové ligy se nenašel klub, jenž by dal širší pole působnosti zahraničnímu trenérovi. Dominují zde obavy z něčeho nového a výmluvy na specifické české fotbalové prostředí. Čeští bafuňáři se bojí něčeho nového. Ta cesta nemusí být nutně úspěšná. Za dané české fotbalové situace však stojí zato učinit takový pokus.

Nepodceňovat!

14. března 2017 v 21:44
Jméno Patrick Schick je v poslední době z českého pohledu to nejskloňovanější. Útočník, který vyklidil v tichosti svou pozici v tuzemském fotbalovém rybníčku, pobláznil ligu čtyřnásobných mistrů světa. Jeho jméno je předmětem diskuzí fotbalových příznivců od Janova po Palermo. Funkcionáři Janova mu chystají exkluzivní smlouvu, ale je velice pravděpodobné, že jméno jeho chlebodárce se po sezoně změní. Jméno českého útočníka je v zorném poli předtavitelů evropských velkoklubů. Svůj zájem už veřejně ventilovali bafuňáři Borussie Dortmund, Chelsea či Interu Milán.
Českého útočníka čeká jedna z těžkých sportovních i lidských zkoušek. Nesmí se nechat ukolébat slavnými jmény a dál pracovat na svém sportovním růstu. Můžeme ocenit to, že svou velkou fotbalovou misi začal v menším klubu. To říkám se vším respektem ke klubu z Janova. Už jen samotný fakt, že si český forvard zahrál Sérii A se bude v jeho konečném životopise vyjímat. Navíc už o něm mluví v superlativech někdejší hvězdy italské "squadry azzury"-
Ve všech vyjádřeních se vyjímají slova někdejšího hězdného forwarda Antonia Cassana. Bývalého italského reprezentanta, jenž má ve svém CV kluby jako AS Řím nebo Real Madrid. Jeho slova nijak nesnižuje fakt, že se dostal do vyhroceného konfliktu s mnoha svými nadřízenými. Italský fotbal je po dlouhá léta proslulý defenzivniným stylem, který přinesl pod Apeniny hvězdný Argentinec Hellenio Herrera. Říkalo se mu vrah fotbalu, ale se svou filozofií udělal v 60. letech z Interu Milán vládce fotbalové Evropy.
Od té doby se největší hvězdy italského fotbalové nebe rodily v obraně. Giacinto Fachetti, Paolo Maldini, Alessandro Nesta či Fabio Cannavaro. Všechny tyto perzony italského fotbalu měly za úkol znechutit útočným hvězdám pobyt na hřišti. Navíc v Itálii to mají cizinci dost možná nejtěžší ve snaze získat si na svou stranu hvězdy z ciziny. Takový Wesley Snejder by mohl dlouhé hodiny vyprávět o tom, jak s ním vyběhl managment Interu Milán a potvrdil tak specifika italského fotbalu. Patrik Schick musí se současnými superlativy sacházet velmi obezřetně, aby je mohl vužívat ve svém sportovním rozvoji.

Další návrat?

13. března 2017 v 18:23
Vedení fotbalové Sparty zareagovalo na bídný vstup letenského týmu do jarní části sezony. Trenérská dvojice Tomáš Požár a David Holoubek prožila první trenérský vyhazov ve své profesionální kariéře. Dlužno dodat, že se jedná o konec nepříliš emotivní. Ani jeden z výše uvedených neskončí na dlažbě. David Holoubek se vrací na Strahov jako jeden z vedoucích trenérů mládeže. Nikdo už mu nevezme, že do kariéry trenéra dospělých vstoupil vítězstvím nad slavným Interem Milán. Tomáš Požár zůstane ve sportovním managmentu Sparty a možná se mu i trochu uleví a bude moct trochu zvolnit pracovní tempo.
Jaký však bude další scénář kolem vládce lavičky letenského týmu? Byly doby, kdyby se na místo hlavního kouče stála fronta. Dnes se však nikdo na horké místo vládce lavičky týmu v rudém nežene. Někomu možná přišlo na mysl, že by se mohl trochu urychlit proces případného nástupu Pavla Vrby. Byť pro mnohé se stále jedná o sci- fi. Pavel Vrba svůj veřejný kredit v poslední době hodně poškodil. Troufnu si však tvrdit, že je schopen trenérské kalkulace. Post trenéra Sparty je hodně specifický. Nic jiného než titul mistra ligy není přípustné. Když se podíváme na ligovou tabulku je jasné, že by někdejší reprezentační kouč šel do předem prohrané bitvy.
Nebo, že by z manažerské kanceláře sestoupil zpět na trenérskou lavičku Jaroslav Hřebík? Sparta v poslední době tak trochu válčí minimálně s částí fanouškovské obce. Její představitelé reagují na toto jména jako býk na červenou. Jaroslav Hřebík je považován za fotbalového novátora, ale nutno říct, že o svých kvalitách v dospělém fotbale nikdy nepřesvědčil. Je tedy logické, že pozice člověka v pozadí mu do značné míry naprosto vyhovuje.
A tak se člověk trochu rozpomene a přijde na přetres jedno jméno zasloužilého hasiče průšvihů na lavičce Sparty. Za toho se může poprávu požadovat Jozef Chovanec. Jedna z největších perzon moderní sparťanské historie již několikrát přicházela v pozici poslední instance. Nikdy tento opakovaný návrat neskončil z výsledkového hlediska debaklem. Mnoha lidem byl trnem v oku, ale zástup kritiků vždy umlčel napíklad mistrovským titulem. V spučasné chvíli by se jednalo o řešení minimálně velmi málo bolestivé. Nebo má někdo lepší nápad?

Tak jsem se spletl

9. března 2017 v 21:14
Bohové musí být šílení. To byla včera v pozdních večerních hodinách asi jedna z nejčastějších vět všech příznivců fotbalu. Na barcelonském Nou Campu se odehrál jeden z největších fotbalových zázraků všech dob. Hráči Barcelony vstali z mrtvých a po čtyřgólovém debaklu ve francouzské metropoli udělali šest gólových kroků do čtvtfinále Ligy mistrů. Fanoušci PSG asi ještě teď nechápou, co mohlo způsobit takový kolaps jejich miovaného týmu. Katalánci se naopak asi bojí, že se probudí ze sna.
Nebyl jsem asi zdaleka jediný, kdo Barcelonu po prvním zápase odepisoval. Odvetu jsem považoval za formalitu. Mluvil jsem o tom, že se jedná o začátek konce jedné fotbalové epochy. Hvězdy katalánského klubu byly zralé na ručník. Jména jako Messi, Iniesta nebo Suaréz byla kloňována se škodolibým humorem. O francouzském týmu se začalo mluvit jako o jednom z favoritů na pohár pro vítěze elitní evropské klubové soutěže. Až přišla odveta.
Vývoji utkání dal ráz brzký gól Barcelony. Takto ofenzivně laděnému souboru gól vždy pomůže. Vlastní gól Pařížanů pak dal předtuchu, že nás nečeká nudný večer. Po třetím gólu se musela do mysli hráčů týmu z francouzské metropole začít vkrádat slova jako nejistota nebo zvrat událostí. Pak přišel gól Cavaniho a zdálo se, že události opět nabírají očekávaný směr. Jenže...
Utkání netrvá jen osmdesát osm minut. To, co se stalo v posledních sedmi minutách dramatického osmifinále se vymyká lidkskému chápání. Hráči Paris St. Germain se třikrát bezmocně dívali, jak se míč ocitá v jejich síti. Nikdo nemůže popřít fakt, že penalta v nastavení se kopat neměla. Nastavení bylo možná příliš dlouhé. Francouzký tým si však musí sám odpovědět na otázku, jak je možné, že takto zacházel se čtyřgólovým náskokem. Na trávníku působil stejně jako Barcelona při zápase v Paříži. V mnohém si sám vystavil stopku v Lize mistrů. Jedna velká kapitola slavných dějin katalánského klubu možná ještě neskončila.

To už není náhoda

8. března 2017 v 20:50
Senzace v Londýně se nekonala. Bavorský gigant nezkolaboval. Bayern Mnichov v londýnské odvetě potvrdil svůj postup do čtvrtfinále Ligy mistrů a borce z Arsenalu opět odsoudil k tomu, že poslední tři kola vyřazovací fáze elitní evropské klubové soutěže budou hltat jen z televizní obrazovky. Konečný verdikt londýnské odvety nikoho nepřekvapil. Všichni předpokládali, že Bayern si dojede do Londýna pro postup. Způsob, jakým k němu dokráčel musel však překvapit i jeho hráče. I ve druhém zápase nastřílel "kanonýrům" nepopulárního "bůra" . Hráči Arsenalu působili jako dobře zaplaený kompars.
Tým z Londýna se loučí s Ligou mistrů v osmifinále už posedmé za sebou. Naposledy se probojoval do elitní osmičky v roce 2010, kdy deklasoval FC Porto a ve čtvrtfinále narazil na Barcelonu. Katalánský klub však byl v té době takřka neporazitelný. Přehrál ho až pozdější vítěz Inter Milán. Od té doby končila evropská pouť Arsenalu vždy ještě před prvním jarním dnem. objektivně musíme uznat, že Arsenal měl i smůlu v rozlosování. Dvakrát narazil na Bayern a Barcelonu. Hrál tak proti týmům z jiné galaxie. Neměl reálnou šanci se s nimi měřit. I když si vždy po losu představitelé londýnského klubu namlouvali, že šokují celou fotbalovou Evropu. Nikdy se to nepovedlo.
V tomto ohledu se nejedná o nic, co by bylo neodpustitelným kolapsem. Ve většině dvojzápasů jen splnil favorit svou roli. Nucená gratulace hráčů Arsenalu nebyla překvapením. Ve velké šnůře osmifinálových eúspěchů však zaniká jiná věc. Arsenal hraje delší dobu druhé housle v domácí soutěži a jeho nejvyšší představitelé tomu nečinně přihlíží. Zatím se nikdo neodvážil do problému říznout a nastavit jiný směr týmové filozofie. Nikdo nebere Arsenu Wengerovi jeho přesvědčení o koncepční práci s mladými hráči, ale je s podivem, že kolem něj všichni lidé z jeho okolí jen tiše našlapují. Zdravá oponentura nikdy na škodu. Zastánci Wengerova konce mají stále více pádných argumentů.

Z vrcholu na vrchol

7. března 2017 v 22:06
S týdenním odstupem se pokusím napsat několik řádků k narozeninám jednomu z největších brankářů fotbalové historie. Sedmdesáté páté narozeniny slaví Ital Dino Zoff. Legendární Ital, který se stal jedinečným díky tomu, jak jeho reprezentační kariéra začala a jak skončila. Dokázal si vybudovat tak výsadní postavení, že ho milovali fanoušci v Neapoli a na druhé straně za ním stáli i příznivci nenáviděného rivala Juventusu Turín. Patnáct let na něm stála italská fotbalová reprezentace, kterou pak vedl i jako trenér. Stejně tak se v jeho životopise trenéra vyjímmají Juventus, Lazio a Fiorentina.
Prvním milníkem v jeho fotbalové kariéře bylo mistrovství Evropy v roce 1968. Mistrovství se hrálo na domácí půdě a titul Italů je do dnešní doby zpochybňován. Semifinále se Sovětský Svazem nerozhodoval za nerozhodného stavu penaltový rozstřel, ale hod mincí. Ten poslal do finále "squadru azzruru". Sovětští fotbalisté podezírali sudího, že o výsledku losu bylo rozhodnuto předem. Navíc finále rozhodoval opakovaný zápas s Jugoslavií. Tam rozhodli Riva a Anastasi o tom, že titul pro mistra Evropy zůstane pod Apeninami. Šestadvacetiletý brankář Dino Zoff byl všemi vynášen do nebes. Další úspěch přišel za dva roky, i když jen stříbrný. Italové ve finále podlehli fenomenálním Brazilcům. Do toho zaznamenal i jeden klubový úspěch. S Juventusem Turín vyhrál Pohár UEFA.
Až přišel stejně slavný konec. Ve Španělsku se konalo v roce 1982 fotbalové mistrovství světa. Do branky Itálie se postavil Dino Zoff jako čerstvý čtyřicátník. V Itálii vypukla v jarní části této sezony velká korupční aféra. Řešilo se tam všechno kromě světového šampionátu. Všichni čekali, že se jejich miláčci budou po základní kupině pakovat domů. Nakonec se však těsně dostali před Kamerun a bojovali v play- off se všemi hvězdnými týmy. Nakonec dokráčeli až do finále proti Německu, kde je a na stadionu San Bernabeu porazili 3:1. Góly Rossiho, Tardelliho a Altobelliho rozhodly o tom, že se pohár pro vítěze stěhoval do Itálie. Dino Zoff končil reprezentační kariéru na absolutním vrcholu. Málokdo má takové štěstí.

Náznak. Ale čeho vlastně?

6. března 2017 v 21:22
Na včerejším šlágru mezi Slavií a Plzní se objevil i někdejší trenér Plzně a české reprezentce Pavel Vrba. Asi se všichni shodneme na tom, že se nejednalo o řadového diváka. Sledoval zde své někdejší svěřence, se kterými toho tolik dokázal. Výsledek mu asi přílišnou radost neudělal. Znamená však pro Pavla Vrbu něco víc? Způsobí to, že se ve Štruncových sadech budou hýbat škatulata?
Dosavadní jarní výsledky Plzně mu na klidu nepřidají. I ve hře to skřípe. Na to nebyli současní funkcionáři Plzně zvyklí a sami si teď asi pokládají otázku, jak budou situaci řešit. Musí si přiznat, že zlatá generace z let 2011 až 2015 odešla. Začíná se ukazovat, že především v minulé sezoně nebyla Plzeň růže mezi trním, ale spíš ukázkou toho, že mezi slepými je jednooký králem. Rozhodně už se nejednalo o tým, který by se měl měřit s evropskými velkokluby v Lize mistrů. Bohužel všichni vzpomínali na časy Pavla Vrby a všichni jeho následovníci s ním byli poměřováni. Už v tom byl problém hned při jejich nástupu.
Možná právě proto začali uvažovat o jeho návratu. I když souvislosti budou širší. Tomáše Paclíka a Adolfa Šádka musí v noci budit ze spaní představa, jak strůjce jejich fotbalového zázraku zkouší dostat mezi evropskou fotbalovou smetánku největšího rivala posledních let. To byl asi hlavní důvod toho, proč se začali znovu zajímat o možnost jeho návratu. Dlouho se drželi pravidla, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Mám tak trochu pocit, že by případný návrat Pavla Vrby byl nucený.
Třeba ale také mohl jen přijít oznámit plzeňským bossům, že o návrat nestojí a bude radši čekat na lukrativnější nabídku z ciziny. Předpokládám, že nouzi o ně mít nebude. Jednalo by se pro něj o mnohem větší jistotu. I kdyby se měl po jedné sezoně pakovat. Vímě, že nálada ruských a ukrajinských bafuňářů se mění jak jarní počasí. Návratem do Plzně by si na sebe Pavel Vrba v jistém smyslu upletl bič. Zkusím teď odhlédnout od jeho kotrmelců z poslední doby. Myslím, že si této věci je dobře vědom.

K zamyšlení

4. března 2017 v 21:30
Už se toho mnoho napsalo o zítřejším šlágru fotbalové ligy mezi Slavií a Plzní. Zápas má mnohé napovědět v boji o titul a vítěz bude mít velmi slibnou pozici. Dnes se však sehrálo již pět jiných zápasů 19. kola. Všichni příznivci fotbalu bez ohledu na klubové vyznání si však musí pokládat i jinou otázku. Drtivá většina týmů zatím nepředvedla něco, co by zlákalo další lidi do ochozů a aby se tak zvedl průměr ligové návštěvnosti.
V pěti zápasech tohoto ligového kola jsme zatím viděli dva góly. Z toho jeden padl v Teplicích z penalty a krásný gól Šurala v malém pražském derby s Duklou je zatím růží mezi trním. Na ostatních stadionech byl gól čekáním na Godota. Nejhorší na tom všem je, že většina aktérů byla s výsledkem spokojena a vlastně jim vyhovuje fakt, že síť se během jejich vystoupení ani jednou nerozvlnila. Hráči a realizační týmy Liberce, Brna či Hradce Králové vyvažují jeden bod zlatem.
Chápu, že v boji o záchranu se každý bod počítá a všichni představitelé těchto klubů za něj budou rádi v závěru sezony, pokud jim pomůže k tomu, aby před jejich jménem v týmu bylo nižší číslo než patnáct. Pokusím se situaci dokreslit. Většina šlágrů je v české lize svázána taktikou. V Anglii se dnes odehrál šlágr mezi Liverpoolem a Arsenalem padl dvojnásobek gólů než ve všech pěti sobotních zápasech české ligy.
Respektuji to, že jeden získaný bod všem aktérům může pomoct. Zkusme ale zmínit i jiná fakta. Česká liga usiluje o to, aby měla v co nejbližší době jedno jisté místo v Lize mistrů, aniž by její mistr musel nervózně absolvovat zrádné předkolo. Zaslouží si však tuto pozici soutěž, u které je nejčastějším číslem u výsledků nula. Pro většinu týmů jsou moderní trendy fotbalu tabu. I toto je důvod k zamyšlení.

Jsem na ně zvědavý

4. března 2017 v 13:27
Nezadržitelně se blíží nedělní šestnáctá hodina a začně první velký šlágr fotbalového jara. Ve vršovickém Edenu na sebe narazí domácí Slavia Praha a Viktoria Plzeň. Jedná se o první dva týmy v ligvé tabulce a všichni očekávají velký zápas. Všichni jsou zvědaví na oba týmy, ale zároveň i na různé individuality. Celý týden přemýšlím, na koho se změřím. Tak jsem teda uvažoval a takhle to dopadlo.
U hostů mě zajímá záložník Martin Zeman. Někdedjší velký talent a zároveň zlobivé dítě českého fotbalu. V juniorských letech se mu předpovídala velká budoucnost. Údajně kolem něj kroužil i Real Madrid. Bohužel pro celý český fotbal se talentovaný záložník viděl předčasně za hranicemi a jak se říká, neměl to úplně v hlavě srovnané. Nějak mu to všechno stouplo do hlavy a místo se pro něj nenašlo ani ve Spartě. Tak trochu sešel z očí a začínal od nuly. Dostal příležitost ve Starkově Příbrami a ve slovenské Senici. Nakonec se znovu našel ve švýcarském Sionu. Odehrák tam jednu vydařenou sezonu a zpět do Čech ho zlákala mistrovská Plzeň. Znovu se ukázal jeho nesporný talent. Teď ho čeká možná nejdůležitější zápas od jeho návratu na českou fotbalovou scénu. Ustojí ho?
Ve Slavii si pokládám trochu jinou otázku. Po zimní přestávce se odehrála v její sestavě jedna nečekaná změna. Nově příchozí Michael Lüftner získal místo ve stoperské dvojici a na lavičku byl nečekaně usazen Jiří Bílek. Muž, který byl na podzim kapitánem, sledoval první dva jarní zápasy z lavičky. Nový muž z Teplic však zatím v prvních dvou zápasech nebyl synonymem pro jistotu a dokonalý přehled. Podobně důležitý zápas jako ten nedělní ještě v kariéře nesehrál. Ano, všechno je jednou poprvé, ale je zrobna zítra ten správný čas? Není Jiří Bílek díky svým zkušenostem větší jistotou? Tady jsem zvědavý především na odpověď na tuto otázku.
Těším se, až zítra dostanu obě dvě odpovědi.

Někoho zvenku

3. března 2017 v 18:55
Obrovský šok prožili hráči a fanoušcci fotbalové Barcelony. Španělský velkoklub si uspořádal na domácím stadionu střelnici a půltuctem gólů vyprovodil Gijon. Všechny ale uzemnil po zápase trenér Luis Enrique. Prohlásil, že po sezoně u týmu skončí. Dosud s ní vyhrál osm trofejí a reálně ještě může pomýšlet na trumf v domácí lize. Pihou na kráse je fakt, že po debaklu v Paříži je další působení v jarní části Ligy mistrů jen teorií.
Enrique stejně jako jeho předchůdce Josep Guardiola oznámil svůj odchod s jistým předstihem a dal tak protor spekulacím o tom, kdo ho na lavičce v příští sezoně nahradí. Kdo by tedy měl přijmout obrovskou profesní výzvu a poprat se o místo v Síni slávy po boku Ladislava Kubaly nebo Johanna Crujffa. Daného jedince čeká znovu úkol vnoknout svou filozofii všem hvězdám sboru, který se řídí heslem "Mes que un club." Nevím však, jestli by se nemě lo změnit i něco jiného než jméno trenéra.
Poslední dva vládci barcelonské lavičky jsou s klubem spjati pupeční šňůrou. Stadion Nou camp je pro ně domovem a znají zde každého od prezidenta po uklízečku. Při svém nástupu do funkce se nemuseli s nikým a s ničím seznamovat. Plynule navázali na svou činnost v dresu a kopačkách. Dost členů hráčského kádru si s nimi možná tykalo. Byli součástí jedné velké fotbalové rodiny.
Barcelona by měla přijmout jednu výzvu, povolat někoho "zvenku". Nedokážu zde teď říct konkrétní jméno nového vládce jedné z nejatraktivnějších střídaček na fotbalovém světě. Třeba bychom ale mohli být svědky něčeho podobného, co spáchal extrenér Barcelony Pep Guardiola. Přijal výzvu z Bayernu Mnichov a své trenérské schopnosti dokázal prokázat i na lavičce bavorského fotbalového kolosu. Teď čekáme na jméno někoho, kdo udělá přesně opačný krok.

Tak trochu šířeji

2. března 2017 v 21:39
Již jsem psal o tom, jak se znovu rozběhla diskuze o možném nástupu Pavla Vrby na lavičku Sparty. Před ještě v nedávné době by se jednalo o téma milovníků sci-fi. V podzimní části této sezony byly diskuze rychle zadupány do země a před několika desítkami hodin se téma dostalo na pořad dne. V otázce trenéra trpí Sparta již několik let. Žádný kouč nedostal dostatečný prostor pro koncepční práci, což není na Letné žádnou novinkou. Ani příchod Jaroslava Hřebíka na několik postů neznamenal reformu sparťanské lavičky.
Tak se opět dostal na přetres příchod strůjce největších úspěchů fotbalové Plzně v její více než stoleté historii. Z průměrného provinčního týmu se stal vládce české fotbalové scény a Pavel Vrba byl všemi opěvován a veleben. Jeho tým hrál atraktivní fotbal a hned několik jejich hráčů se stalo oporami reprezentace. Do toho českou reprezentaci vedl nenáviděný Michal Bílek, jemuž předhazovali jeho přílišné kamarádství s Ivanem Haškem, někdejším údaným fotbalovým spasitelem.
Nakonec byla touha fotbalových fanoušků uspokojena a Pavel Vrba skoro ze dne na den opustil tým ze západočeské metropole a zamířil na strahovský kopec zvedat českou fotbalovou reprezentaci. Výsledkem byl postup na fotbalové EURO a všichni vypadali spokojeně. Pak přišlo nevydařené Mistrovství Evropy a kouč opět šokoval všechny příznivce fotbalu. Do ruské Premier league ho zlákal tým Anži Machačkala. Počet jeho příznivců se najednou rapidně snížil. Odchod do dagestánské metropole je ještě dnes opředen tajemstvím, jak dlouho Pavel Vrba o odchodu do Ruska věděl nebo zda o jeho zaječích úmyslech věděl s dostatečným předstihem předseda svazu Miroslav Pelta.
A teď, když i jeho ruská anabáze předčasně skončila, tak má rodák z Přerova hledat své místo na slunci v rodné vlasti. Pokládá si však otázku, jestli se to vůbec dá uskutečnit. Pavel Vrba má dnes cejch člověka, který se nechal zlákat ruskými petrodolary a nechal český fotbal ve štychu. Sparťané ho mají za symbol klubu, který udeřil tvrdý direkt jejich dominanci na české fotbalové scéně. V jiném klubu by ho anoušci považovali automaticky za někoho, kdo jejich klub ze střední třídy dovede v krátkém časovém horizontu do evropských pohárů a a českou fotbalovou špičku. Plzeňská fotbalová pohádka by se však v žádném případě nemusela automaticky opakovat. Není na pořadu dne otázka, jestli má Pavel Vrba začít probouzet spícího obra u Letenské pláně. Bývalý reprezentační kouč by se měl sám sebe zeptat, jestli si sám nezavřel dveře na českou fotbalovou scénu.

Může odletět Holoubek, a začít nová verze případu Straka

1. března 2017 v 17:29
Tak to přece jenom zkusíme? Tuto otázku si teď určitě pokládají sparťansští funkcionáři. Jejich trenérský štáb ani sám neví, jak má rozdělené pravomoci. Tento fakt se nepovedeným jarem ukázal v plné nahotě. Je nejasné, jaké pravomoci má papírový trenér Tomáš Požár a co naopak zastává faktický šéf trenérské lavičky David Holoubek. Do toho se prolínají různí šéftrenéři a sportovní manažeři. Nezávisle na sobě ventilují své názory a postoje, aniž by se seznámili se stanoviskem některého z kolegů. Na letenském staionu tak trochu vzniká moderní verze filmu Jeden hot a druhý čehý.
Trpělivost byla vždy ve Spartě nedostatkovým zbožím, což neříkám prvotně jako něco špatného. Faktem je to, že nejslavnější český klub není místem pro každěho. To si musíte přiznat i když nejste zarytým sparťanem. Nový trenérský tým Sparty, který měl na jaře útočit na titul bude mít možná jepičí život. Vyšlo totiž najevo, že Sparta obnovila jednání s Pavlem Vrbou. Spekulace o tomto horkém příchodu se objevily v zimní přestávce a mnozí si říkali, že se jedná o blud či novinářský překlep. Příchod Tomáše Požára měl všechny tyto spekulace rázně umlčet. Stačil však jeden špatný vstup do jara a je to tady zase. Někdejší trenér Viktorie Plzeň je aktuálním předmětem debat nejvyšších instancí Sparty.
Nedokážu si představit, co by se dělo ve fanouškovské obci. Vzpomínám na rok 2011. Do Slavie byl jako hlavní trenér jmenován kovaný sparťan František Straka. Muž, který svou image postavil výhradně na zarytém sparťanství, chtěl probudit nenáviděného rivala z Vršovic. Ze sešívaného tábora nakonec dobrovolně odešel po několika měsících. Sparťané si teď hrají s představou, že strůjce úspěchu západočeského rivala se bude snažit probudit jejich milovaný tým. To prostě nemůže dopadnout dobře. Vedení Sparty by si proti sobě ještě více poštvalo fanoušky, kterým už tak příliš radosti v poslední době nedělá.
Musíme si také připomenout, že image Pavla Vrby utrpěla v poslední době několik vážných trhlin. Rozpaky budil už jeho nečekaný a rychlý konec v Plzni a odchod k národnímu týmu. Stejně šokoval českou fotbalovou veřejnost odchodem do ruské Machačkaly. Ještě den před jeho oznámením všechny fanoušky a novináře ujišťoval v setrvání. A nakonec je nutné konstatovat, že angažmá v Dagestánu se v jeho životopise moc vyjímat nebude. Za této konstalace Pavel Vrba nemá na to, aby usedl na horké rudé křeslo.