Září 2017

Konec může vyvolat jeden začátek

28. září 2017 v 22:00
Ve druhém kole základních skupin Ligy mistrů došlo k velké konfrontaci evropských velkoklubů. Očekávaná velká bitva mezi Paris St. Germain a Bayernem Mnichov se proměnila v jasnou záležitost a po vítězství 3:0 zůstaly všechny tři body ve městě nad Seinou. Bayern není dlouhá léta na podobné výsledky zvyklý a v jinak lehkém pařížském večeru prožil nepříjemný šok. Navíc po rozpačitém ligovém začátku se nejedná o první v této sezoně. Po několika lehkých fackách v domácí nejvyšší soutěži však utržil jeden tvrdý boxerský direkt na evrpské scéně.
Důsledky této pohárové porážky se však zdají až nečekaně fatální. Carlo Ancelotti musí vyklidit svou kancelář v mnichovské Allianz aréně. Spekuluje se o tom, že si nesedl s několika klubovými hvězdami. Jen na lavičce začali zápas hvězdy jako Robben, Ribéry, Hummels nebo Rafinha. V minulých letech se jednalo o věc nepředstavitelnou. Do toho se zdá, že konec kariéry letitého kapitána Phillipa Lahma může mít mnohem fatálnější než si vedení bavorského gigant připouštělo.
Bayern měl v posledních letech v německém fotbale pozici připomínající Karla Gotta na české hudební scéně v několika minulých dekádách. Hráči ostatních bundesligových celků to málokdy řekli nahlas a většinou se jednalo o jejich vysněnou destinaci. letos ztrácí po šesti kolech tři body na rivala z Dortmundu a připomíá všechno možná jen ne dobře promazaný stroj. Bude zajímavé sledovat, jaká trenérská veličina se ujme úkolu zasadit největší německý celek zpět do tradičních kolejích.
Výrazně odlišné starosti teď mají v Paříži. Jasné vítězství nad Bayernem bude v dalším pokračování elitní evropské klubové soutěže příjemným a povoleným dopinkem. Pomůže při snaze o zdolání fotbalového vrcholu Starého kontinentu. V minulých letech zůstali jeho hráči vždy těsně pod ním. V rozhodujících chvílích, kdy rozhodují maličkosti jeho hráči selhali- viz. nepochopitelně promrhaný čtyřgolový náskok v dvojzápase s Barcelonou. Nyní se zdá, že i dvě největší hvězdy- Cavani a Neymar našly po počátečních rozpacích a sporech společnou řeč a vydají se za společným cílem.

Velmi brzká zkouška

27. září 2017 v 20:34
V létě se do české nejvyšší fotbalové soutěže vrátily dva tradiční celky. Očekávání byla v jejich případech podobná, realita je však výrazně odlišná. V případě Baníku rychle opadla počáteční euforie a postupně se vrací do reality, kterou v posledních letech velice dobře zná. Podle všeho se ho bude týkat boj o ligové přežití. To Sigma Olomouc si musí připadat jako ve snu. Po osmi kolech se nachází na druhém místě ligové tabulky. V hanácké metropoli mohou pomalu začít hovořit o boji o fotbalovou Evropu. Za sebou nechává v současné době například obě pražská "S".
Fanoušci Sigmy se v myšlenkách možná vrací do 90. let. V té době neustále skloňovali jména jako Michal Kovář, Pavel Hapal či Oldřich Machala. Pravidelně se hrály na Andrově stadionu pohár UEFA či Pohár vítězů poháru. Dříve narození vyznavači modrých barev si možná ještě dnes pamatují bitvu s Realem Madrid. V novém tisíciletí připomínala fotbalová realita na Hané velmi pravidelnou sinusoidu. Bitvy v pohárové Evropě se střídaly s bojem o ligové přežití. Slabší sezony vyústily dokonce ve dva smutné sestupy.
Fanoušci museli přijmout realitu hubených let a nepříjemné ligové šedi (v tom lepším případě). Po záhadném konci legendárního klubového mecenáše Jiřího Kubíčka nejistota ještě vzrostla. Nejisté byly vztahy klubových představitelů s městem a vztahy s klubovými legendami (Machala, Hapal, Ujfaluši...) se nacházely na bodu mrazu. Ligový fotbal v tradiční moravské baště se v jednu chvíli dostal do stavu klinické smrti.
Tyto černé scénářa jsou nyní podle všeho minulostí. Sigma vtrhla do sezony jako divoká voda a na bitvy o záchranu se zapomnělo. Naskýtá se však otázka, jestli ligový nováček nepřekračuje své reálně možnosti? S bojem o evropské poháry před sezonou asi nikdo moc nepočítal. Teď je pomalu musí přijmout za své. Alibistické pohrdání nečekanou realitou se dnes již nenosí. Hráči musí ukázat, že vydařený vstup do sezony nebyl náhodný a pomalu musí začít hledat své místo na ligovém slunci. Tak směle do toho...

Bitva už je prohraná

26. září 2017 v 18:59
Příchod italského trenéra Stramaccioniho do Sparty budil v létě pochybnosti a zároveň velká očekávání. Novináři, fanoušci i odborná veřejnost si pokládali otázku, jestli český fotbal překročí další Rubikon a "vstoupí do Evropy". Kladná odpověď na tuto otázku je v nedohlednu. Výsledky Sparty nenaplňují předsezonní očekávání, nemyslitelná sezona bez evropských pohárů se stala krutou realitou a fanuškům dochází trpělivost. Chybí jim ono pověstné sparťanské srdce a šiky rudých bojovníků jsou v nedohlednu. Zatím vše nasvědčuje tomu, že klubový mecenáš Daniel Křetínský znovu šlápnul vedle.
Tentokrát může být tento krok stranou mnohem dražší než ty předchozí a to nejen v ohledu finančním. Křetínský byl přesvědčen o správnosti svého kroku a snad si i myslel, že koná jistou fotbalovou reformu. Italský stratég mu však zatím nehraje potřebného partnera. Sestavu skládá metodou pokus- omyl. Fakt, že nikdo nemá v týmu "své jisté" ukazuje svou odvrácenou tvář. V hráčském kádru vznikají různé party a to samé se zjevně děje i ve fanouškovské obci.
Po prohraném derby přišla na mysl člověku píseň "Ital nezná ten zázrak". Tuto lehkou dávku ironie trumfla v dalším utkání s Teplicemi krutá realita. Prázdná místa v domácím kotli nechala vzpomenout na hit skupiny TEAM "Reklama na ticho". Vítězství nad severočeským klubem se stalo něčím druhořadým. Žádný výrazný zvrat v názoru na italského trenéra jsem nezaznamenal. Dostáváme se k ekonomické stránce věci. Případné předčasné vypovězení tříletého kontraktu by vyšlo Spartu zatraceně draho. I to je jedním z důvpdů, proč drží klubový managment nad Italem ochranou ruku. Český trenér už by dost možná měl zajištěnou novou štaci.
Stramaccioni dostane pravděpodobně celou sezonu na to, aby přesvědčil sparťanskou veřejnost o správnosti svých vizí. Pole působnosti má však hodně omezené. Na čelo ligové tabulky se dívá s velkým odstupem, pohárová Evropa je tabu a případné vítězství v českém poháru představujje v českém fotbalovém prostředí velmi slabou náplast. Bitvy na hřišti se ve Spartě dostávají do podřadné role. A to je velmi smutný fakt.

Přeji vše nejlepší

10. září 2017 v 20:35
Někdy jistý fenomén překročí fotbalové hranice a stane se důležitou součástí sportovního dění minimálně v daném státě. A právě jeden takový fenomén v těchto dnech oslaví půlkulaté výročí. Je tomu přesně devadesát pět let, co se v ostravské restauraci U Dubu začala psát historie jednoho z nejslavnějších klubů našich fotbalových dějin. Tušíte správně. V září roku 1922 vznikl Baník Ostrava. První předseda Karel Aniol ho tehdy s několika svými přáteli pojmenoval SK Slezská Ostrava.
Název Baník přijal klub za svůj v roce 1952. V té době dosahoval prvních úspěchů. V roce 1954 skončil v ligové tabulce těsně druhý za mistrovskou Spartou. Tehdy ještě hrál na stadionu Stará střelnice. Stánek bez travnatého povrchu definitivně přestal vyhovovat svazovým podmínkám v roce 1959. Klubová historie se definitivně trvale psala na legendárním stadionu Bazaly. Fanoušci si ho zamilovali, i když v roce 1966 zažil klub temnou sezonu a opustil nejvyšší soutěž. Do té se však po roce vrátil a v 70. letech se začala psát nejslavnější éra v klubové historii. Jako vítěz domácího poháru v roce 1973 poprvé přivítal poprvé na domácím stadionu kluby známé v celé Evropě. Do Ostravy přijely týmy Nantes, SSC Neapol či Borussia Mönchengladbach. Na přelomu 70. a 80. se slavily v Ostravě tři mistrovké tituly. I později narození fanoušci dnes musí znát jména jako Werner Lička, Rostislav Vojáček či Libor Radimec, kteří proslavili tým v Evropě pod záštitou legendárního trenéra Evžena Hadamczicka.
Poslední velký úspěch zaznamenal Baník v roce 2004. Vyhrál počtvrté nejvyšší domácí soutěž. Pobláznil celý region. V dolech, hutních závodech, restauracích ani univerzitách neexistovalo jiné téma hovoru. Smutné chvíle naopak probíhaly v roce 2016. Klub, jehož historie je psaná modře a bílé po padesáti letech sestoupil z nejvyšší soutěže. Smutek umocnilo nucené stěhování do Vítkovic. Tamní stadion fanoušci asi nikdy nepřijímou za svůj. Roční ligová abstinence znamenala pro Baník i celou nejvyšší domácí soutěž jistou ztrátu na atraktivitě. Jako fanoušek člověk mohl Baník bezmezně milovat i z duše nenávidět, v obou případech si ale musel přiznat, že mu v lize chybí. Baník není jen klub, Baník je fenomén. Přeji vše nejlepší.

Ruka! Ruka? Jde to ruku v ruce

10. září 2017 v 15:44
Vášně a nervy jsou opět na pochodu kvůli horní končetině. Mezi pražskou Slavií a Sigmou Olomouc se včera v hanácké metropoli odehrá zápas, na který se dalo dívat. Patřil k tomu lepšímu, co zatím tato sezona nabídla. Nováček se nebál hrát s mistrem otevřenou partii, ukázal, že do ligy právem patří. V paměti utkví předeším fanouškům Sigmy famózní výkon brankáře Buchty a celkově bude dobré si zapamatovat vysokou úroveň zápasu. Máme tady však jednu pihu na kráse a ta také zůstane v hlavách většiny fandů.
Vyrovnávacího gólu dosáhli domácí podle všeho rukou a o regulérnosti branky panují pochybnosti. Brankoví rozhodčí či videa se opět stali hlavními tématy fotbalových diskuzí. Emoce z právě odehraného zápasu jasně sehrály jistou roli. Výklad fotbalovýh pravidel může vnímat každý fanoušek či odborník jinak, ale čas prostě nejde vzít zpátky. Během jednoho týdne se může na ligové scéně odehrát deset dalších zajímavých či kontroverzních důvodu a na tu ruku z Olomouce si najednou nikdo nevzpomene.
Asi to nemá cenu, ale zkusím do celé čerstvé diskuze vnést větší než malé množství sportovního idealismu. K jednoduchosti celé věci by mohl samotný zainteresovaný hráč přispět mírou vrchovatou. Prostě a jednoduše by se mohl k ruce přiznat. Pomohl by výrazně rozhodčím a na celé fotbalové veřejnosti by byl za hrdinu. Rozhodčí má být sice pánem na hřišti, ale známe přísloví o nedokonalosti. Na ozhodnutí o osudu celé situace má necelou vteřinu a důsledky jeho rozhodnutí mohou mít vliv na celý průběh soutěže.
Dostanu se teď do obecné roviny. Přiznáním ke hře rukou by jakýkoliv hráč prokázal velkou službu celému českému fotbalu. Na ten se velká část společnosti dívá skrz prsty. Jedná se podle ní o jednu velkou mafii. Možná mají tito lidé do značné míry pravdu. Stačilo by však jedno obyčejné přiznání. Hráč by ulevil svému svědomí i disciplinární komisi. Fotbal zůstane vždy nejrozšířenějším sportem u nás, ale takhle by jednoduše stoupl jeho morální kredit.

Zdvojit se nebo si vyhovět?

9. září 2017 v 20:38
Slavia na závěr přestupového období ještě jednou potěšila své fanoušky. Na rodnou hroudu se vrátil Tomáš Necid. Odchovanec se zkušenostmi z mnoha koutů Evropy i dalekého Turecka poslechl hlas svého srdce a už v rozjeté sezoně byl dopsán na ligovou i pohárovou soupisku. O konkurenci v sešívaném dresu se dobře ví už od minulé sezony. V poslední dnech a týdnech však počet otázek ještě stoupl. Roste počet možností sestavy i rozestavení. Jaká varianta bude nakonec vítězná a přinese očekávaný úspěch na domácí i evropské scéně? A najde se taková?
Jednou ze zvučných posil měl být slovenský záložník Miroslav Stoch. Přivítán byl fanouškovskou obcí hodně chladně. Mluvilo se o něm jako o promrhaném talentu, který promrhal svůj nesporný potenciál. Před deseti lety si vybrala rodáka z Nitry londýnská Chelsea. V celoevropskou hvězdu však na Stamford bridge nevyrostl. Naopak procestoval velkou část fotbalového světa. Svoje místo na slunci hledal v Nizozemsku, Turecku, Řecku i arabském světě. Všude slýchával, že měl na víc. Příznivci Slavie jen kroutili hlavou.
Zatím se však jeví tento krok jako správný. Bývalý slovenský reprezentant, jenž u trenéra Kozáka upadl v nemilost ukazuje své zkušenosti i nesporný potenciál. Kdyby se nezranil v odvetném zápase s Nikósií ještě před poločasem, třeba by se zápas vyvýjel jinak. Ukazoval se ve velmi dobrém světle. Teď má před sebou jeden těžký úkol. Musí si na hřišti vyhovět s Josefem Hušbauerem. Ten se stal i přes sparťanskou minulost miláčkem sešívaných tribun a je dnes stěžejní postavou červenobílé ofenzivy. Jak si dva ofenzivní záložníci sednou?
A teď ještě jedna otázka do útoku. Tomáši Necidovi se naopak dostalo vřelého přivítání náročná fanouškovská obec ho rychle bude chtít vidět v akci. Pak se nám ale uzdravil nejlepší střelec minulé sezony Milan Škoda. Otázka složení útoku v dalších zápasech je tak nabíledni. Sednou si spolu dvě vysoké věže? Nebudou si překážet? Slavia si ještě sama položila několik otázek a odpovědi musí najít hodně rychle.

Další krok správným směrem

7. září 2017 v 20:55
Už je tomu více než třicet let, co musela začít v anglickém fotbale nutná revoluce. Otevřené války s britskými "rowdies" si vyžádaly řadu lidských obětí, způsobily několik tragédií a vrhaly špatné světlo na nejrozšířenější sport na světě v jeho kolébce. Za symbol tohoto temného období ostrovního fotbalu je považována tragédie na bruselském národním stadionu v roce 1985 před finále PMEZ mezi Juventusem Turín a FC Liverpool. Třicetdevět fanoušků už se nikdy nevrátilo domů ze svátku sportu, který milovali jako nic jiného na světě.
Britský fotbal se na pět let nuceně odtrhl od zbytku Evropy a místní představitelé profesionálních klubů učili své fanoušky slušnému chování. Výsledek? Premier league dnes představuje vzorový příklad fotbalové kultury a celá kontinentální Evropa by se od ní měla učit. Fanoušci si nedovolí konet nepřístojnosti, protože ví, že by se potom už nikdy na fotbal nepodívali. Z lidského pohledu je smutné, že tato fanouškovská reforma byla vykoupena proudy krve. Jednalo se o drahé poučení, ale aspoň přináší své plody.
Nyní se čerstvě udála v ostrovním fotbale další reforma. Tentokrát se týká přestupové politiky. Snad k tomu inspirovaly bláznivé letní ceny z letošního přestupového období a poslední kapkou byl absurdní (ne)přestup v podání Leicesteru a Sportingu Lisabon. Loňský anglický mistr se musel rozloučit s Adrienem Silvou kvůli 14 vteřinám. Přestupové tahanice do letošní sezony končily v Anglii podobně jako ve většině Evropy poslední srpnový den úderem půlnoci. Od příštího roku bude vše jinak.
Přestupové období bude vázáno kalendářem ligové soutěže. Začátkem prvního kola se z přestupů stane na půl roku zakízané slovo. Nutnost uzávěrek na soupiskách určitě přispěje k regulérnosti soutěže. Přetahovaná v rozjeté soutěži může dost dobře vést ke zvýšení nevraživosti mezi kluby. Díky této novince budou hned na začátku kostky vrženy. Pro týmy skončí mediální bitvy a zákulisní tahanice. Jediná starost se bude nacházet na trávníku a to je dobře.

Měli umět více vytěžit

6. září 2017 v 20:30
Závěrečný verdikt nad českou reprezentací v kvalifikaci světového šampionátu není potřeba znovu rozebírat. S předstihem víme, že letenky do Ruska si rezervovat nemusíme a pomalu se můžeme připravovat na učinkování v příštím kvalifikačním cyklu. Realita se může jevit krutě, ale musíme se s ní smířit. Tučná léta reprezentačního týmu jsou minulostí. Své místo teď najdeme v lepší evropském průměru, pokud budu mluvit hodně diplomaticky. Fanoušci si zvykli na vyrovnané bitvy s evropskou elitou. Teď je však čekají léta plná očekávání.
Minulostí výjimečná generace kolem Pavla Nedvěda, Karla Poborského, Vladimíra Šmicera nebo Milana Baroše. Hráči takového kalibru se prostě nerodí každý rok. Nechci být špatným prorokem, ale nedokážu si dost dobře představit, že by se některý z členů současného reprezentačního kádru prosadil v týmu kalibru Juventusu Turín, Ajaxu Amsterdam či Liverpoolu. Ta dobe je nenávratně pryč. Nechci se teď ptát, kdy se zase objeví někdo takový. Na tomto místě si chci nyní položit jinou otázku a trochu se vrátit v čase.
Nedávno tomu bylo deset let, co česká fotbalová "dvacítka" šokovala celý fotbalový svět a na světovém šampionátu v Kanadě dokráčela až do finále, kde podlehla hvězdné Argentině. V té jsme mohli nalézt tentkrát taková jména jako Sergio Agüero, Angel di Maria nebo Gonzalo Huigaín. Vyjmenovávám zde tedy hráče, jejichž jména dnes skloňuje celá fotbalová Evropa a pro příští fotbalové fanoušky budou jejich nacionále povinným učivem. I členové tehdejší české "dvacítky" by se dnes měli nacházet na vrcholu své kariéry.
Jaká je realita? V současném "áčku" najdeme jen jednoho člena stříbrného výběru. Konkrétně myslím obránce Basileje Marka Suchého. O jiných se dnes mluví jako o příkladech zmařeného talentu. V současnosti hrají "na žízeň" v amatérských soutěžích a jiní s fotbalem sekli úpně. Neříkám, že měl celý tým prorazit v západní Evropě, ale tato bilance se jeví jako tristní. Ryba smrdí od hlavy. I toto může být poučením do příštích let.

Hlavně najít smysl posledních zápasů

5. září 2017 v 20:28
Posedmé se reprezentace samostatné České republiky pokusila postoupit z kvalifikační skupiny na závěrečný turnaj Mistrovství světa. Zatím se to povedlo jen jednou v roce 2006 do Německa. Tato smutná tradice se bohužel potvrdila i včera v jinak pěkném večeru pod rudým nebém severoirského Belfastu. Závěrečný turnaj v Rusku se naší reprezentace týkat nebude. Nepodařilo se vykřesat poslední drobnou jiskřičku naděje a trochu zamotat dění v naší skupině. O konečném pořadí je rozhodnuto. Suverénně postoupí mistři světa z Německa a ostrovní reprezentace si zahraje barážový dvojzápas.
Pro český tým představovalo včerejší utkání spíš takovou ránu z milosti. Dvougólová porážka plně odpovídala dění na trávníku. Fotbalové spravedlnosti bylo učiněno zadost. Herní obraz hráčů v červeném přesně odpovídal jejich výkonům v celé kvalifikaci. Několik pozitiv z minulého zápasu s Německem bude velmi ryhle zapomenuto. Naše reprezentace už zaostává nejen za evropskou špičkou, ale i za lepším průměrem. Německá hvězdná squadra se nachází ze sportovního hlediska v jiném fotbalovém vesmíru. Zamyslet bychom se měli hlavně nad tím, že Severnímu Irsku nedokážeme ve dvou utkáních dát gól a drtivou většinu času taháme za kratší konec.
Koncovka představovala celkově Achylovu patu našeho týmu v celé kvalifikaci. V osmi zápasech vstřelil deset gólů, ale musíme zdůraznit, že z toho šest amatérskému výběru ze San Marina. Červené světlo na naše útočníky bliká hodně rychle a výrazně. Nové útočné eso jsme zatím pro reprezentační "áčko" nenašli. Fakt, že v nominaci na poslední kvalifikační dvojzápas byli jen dva útočníci, také vypovídá o mnohém. Ve čtyřech zápasech s konkurenty o postup vstřelila naše reprezentace jeden gól a získala jeden bod.
Současný pohled pravdě do očí bolí, ale je nutný. Někteří současní reprezentanti by se měli zamyslet nad tím, jak vidí svou budoucnost v dresu, který snad má stále ještě nejvyšší cenu. Čekají nás dva poslední povinné zápasy. Ty už nemohou dojem z tohoto kvalifikačního cyklu napravit. Jistý smysl však mít mohou. V poslední jedenadvacítce jsme mohli pozorovat jisté záblesky naděje na lepší zítřky. Nesmíme váhat a nechť je trenér povolá na zápasy s Azerbajdžánem a San Marinem. Nechť získají tato měření sil alespoň nějaký smysl.

I na porážku se může navázat

3. září 2017 v 20:48
V pátečním pražském večeru se ve vršovickém Edenu senzace nekonala. I když od ní naše reprezentace nebyla daleko. Ještě dvě minuty před koncem držela nerzhodný stav a malovala si vidinu cenného a zároveň velmi atraktivního bodu ze zápasu s úřadujícími mistry světa. Očekávanou podobu však nakonec dal výsledku soupeř po jedné sporné standardní situaci. Slovo smůla se bezprostředně po utkání skloňovalo ve všech pádech, ale jak všichni víme historie se neptá. Faktem zůstává očekávaná výhra svěřenců trenéra Löwa a nulový zisk pro naše barvy.
Situace v kvalifikační skupině se tak jeví jako takřka neřešitelná. Na druhé místo ztrácíme sedm bodů a již pouze devět jich je v kvalifikačním osudí. Severní Irsko si přivezlo očekávané tři body ze Sam Marino a jeho situace se jeví jako velice komfortní. V zítřejším domácím zápase mohou definitivně odsoudit naše fotbalisty do role diváků a sami doufat v přízeň osudu a postup do baráže. Podle vlastních slov budou hrát na vítězství a ne jen vzadu na nulu. Naše sestava patrně dozná nějakých změn, od naší reprezentace se čeká mnohem ofenzivnější part než v páteční bitvě s Německem.
Už není kam couvnout. Proti plnému bodovému zisku neexistuje alternativa. Zápas s jedním z nejepších reprezentačních výbětů světa měl několik světlých okamžiků a na těch se dá stavět nejen zítra, ale i v příštím kvalifikačnm cyklu. Když se podíváme na celou věc reáně, tak ten se stává posupně aktuálnějším tématem než současný kvalifikace. Vše začne zase od nuly a náš národní tým se může poprat o účast na evropském šampionátu v roce 2020.
Je třeba držet se reality. Týmy jako Německo se v současné době nacházejí na zcela jiné úrovni než náš výběr. I v kurzech sázkových kanceláří stojí nyní Česká republikace až ve druhé řadě. Podobné sympatické pasáže jako v pátek s mistry světa bude třeba předvádět i v zápasech s týmy jako Severní Irsko či Černá Hora. Musíme začít tím, že nebudemě ztrácet bodu se soupeři podobné úrovně, jako se tomu stalo v domácím zápase s ostrovním soupeřem. Jinak se totiž nikam nepohneme. Na okrádáná světových i evropských gigantů máme ještě čas.

Základní fotbalová zákonitost

2. září 2017 v 16:12
Je to již mnoho let, co legendární fotbalista Tomáš Pospíchal prohlásil, že fotbal nemá logiku. Ta věta zní na první pohled velice jednoduše a často se ukáže situace, kdy se její pravdivost už potolikáté potvrdtí. Učebnicovým příkladem pravdivosti tohoto citátu je srbský ofenzivní záložník Vukadin Vukadinovič. Jméno českému fotbalovému prostředí velice známé se po krátké odmlce vrátilo na titulní strany sportovních periodik kvůli tomu, jak stále kuje přestupové plány. A v těch není nouze o změny a překvapivé a nečekané zvraty.
Psal se leden tohoto roku. Vukadinovič notně prahnul po přestupu do Slavie. Chtěl být součástí zimní posilovací tsunami a toužil po ligovém titulu, o který měla Slavia hrát. Majitelé Zlína však pro jeho tužby neměli pochopení, připomenuli mu platný kontrakt ve městě Tomáše Bati a Srbův sen zústal nesplněným. Slavia se nakonec stala mistre, on však sledoval mistrovské oslavy jen zprostředkovaně ve sportovním zpravodajství. Spekulovalo se o tom, že vršovický klub není uzavřeným tématem a v létě mohou jednání začít znovu.
V červenci však dorazila šokující novinky. Vukadin Vukadinovič se skutečně stěhuje ze Zlína do Prahy, cílovou stanicí však není Slavia ale Sparta. Pro červenobílé přestal být prioritou a z Letné přistála na stole konkrétní nabídka. Tu akceptoval jak hráč tak managment v čele s bývalým reprezentantem Zdeňkem Grygerou. Opět jsme slyšeli fráze a o kariérním růstu, možnosti boje o titul a účasti v evropských pohárech. Budoucnost se zdála být jasně rudá. Vrtkavost fotbalového osudu je ale neúprosná.
Uplynuly necelé tři měsíce a Vukadinovič lituje, že si nekoupil při stěhování ze Zlína zpáteční jízdenku. Sparta vypadla v Evropské lize hned v prvním kole, tým musí procházet zeštíhlovací kúrou a srbské křídlo nepatří do sekce hráčů, pro které by měl italský kouč Stramaccioni slabost. Moravský Zlín naopak posiluje před premiérovým vstupem do základní skupiny Evropské ligy. Vukadin Vukadinovič znovu nabírá východní směr, aby si konečně zahrál pohárovou Evropu. Zlín posiluje ze Sparty. Věřili byste tomu před rokem? Fotbal nemá logiku a to je na něm nejkrásnější.