Říjen 2017

Hlavně neváhat

31. října 2017 v 20:46
Jeden velký český fotbalový talent se stal v posledních dnech velmi žádaným zbožím. Děje se tak velmi neobvyklým způsobem a jedná se o slávistického odchovance Stefana Simiče. Ten má vzhledem ke složitým rodinným vazbám hned několik možností si vybrat zemi, která bude spoléhat na jeho reprezentační služby. Kromě České republiky se o jeho služby najednou čile hlásí polovina Balkánu. Chorvatsko, Srbsko a Bosna a Hercegovina velmi čile sondují situaci okolo pražského rodáka, jenž se netají sympatiemi k Hajduku Split.
Simič v současné době hraje italskou Sérii A, konkrétně hostuje v FC Crotone. Jeho kmenovým týmem však zůstává AC Milán. Obránce se zkušenostmi z Belgie si tak stále reálně pohrává s myšlenkou zahrát si za evropský velkoklub a porvat se o největší klubové trofeje. Italská média o něm mluví v superlativech a předpovídají mu velkou budoucnost. K nim se připojila i jedna z největších hvězd ligy čtyřnásobných mistrů světa- bosenský útočník Edin Džeko, ten už sám několikátou sezonu září v barvách AS Řím. Rád by viděl jednou Simiče i jako reprezentačního spoluhráče.
V samotném Česku Simič za úplnou megastar není. Tuto situaci způsobuje i fakt jeho brzkého odchodu do ciziny a pomalé hledání místa na slunci ve slavném klubu. Fotbalová veřejnost o něm dlouho nevěděla s výjimkou několika trenérů mládežnických celků. Na svůj debut v reprezentačním "áčku" talentovaný mladík stále čeká a zatím se nedostal ani do nominace na dva přípravné zápasy s Islandem a Katarem. Nad tímto faktem není potřeba plakat, ale...
Čeští fotbaloví funkcionáři musí vnímat snahů balkánských reprezentací o zisk obránce FC Crotone. Nesmí ho brát na lehkou váhu. Studnice fotbalových talentů není bezedná a věřím, že si to trenérský štáb v čele s Karlem Jarolímem uvědomuje. Případné zaváhání při dalších nominacích by mohlo mít nedozírné následky.

Nucené poznání neznámého

30. října 2017 v 20:38
Před začátkém této fotbalové sezony prožíval Everton obrovskou euforii. Legendární anglický útočník Wayne Rooney poslechl hlas svého srdce a po trochu nuceném konci v Manchestru United potvrdil přísloví, že dobří holubi se vracejí. Odolal atraktivním milionovým kontraktům z arabského světa a Číny. Na stadionu, odkud do velkého fotbalového světa vykročil byl opět po letech vítaným hostem. Nacházel se v situaci, kdy nevěděl, jak ho fanoušci po letech u nenáviděného rivala přijmou. Obavy se však ukázaly jako liché.
Příznivci "toffees" ocenili jeho projev věrnosti a přivítali ho zpět mezi sebe. Hráči, vedení i fanoušci se nacházeli ve stavu bezmezné euforie. Po několika sezonách v šedi ligového průměru se čekal útok na vyšší příčky, ti větší optimisté si dokonce hráli s myšlenkou na Ligu mistrů. I elitní anglické kluby měly jezdit do liverpoolského Goodison parku s velkým respektm a fanoušci si malovali vyrovnané souboje, kde neměl tým vyznávající modrou barvu hrát druhé housle.
Jaká je realita? Tým pod vedením slavného Nizozemce Ronalda Koemana šel od porážky k porážce a letní optimismus vzal brzy za své. Někdejší záložník Ajaxu, Eindhovenu či Barcelony už dnes mluví o angažmá v týmu devítinásobného anglického mistra v čase minulém a v jeho trenérském životopise se o něm rozhodně nebude mluvit v superlativech. Liverpoolský tým se krčí na 17. místě ligové taabulky a bude se pravděpodobně muset smířit s bojem o holé ligové přežití. Místo velkoklubů z Manchesteru či londýnského Tottenhamu jsou Crystal palace, Bournemouth či Swansea.
Na trenérském postu se stal nouzovým řešením David Unsworth. Ten se však v nové funkci uvedl porážkou 0:2 s Leicesterem a ostrovní fotbalová veřejnost se na něj dívá skrz prsty. Ani pro hráče nemůže být v dané situaci modlou. Důležitou roli bude v následujících týdnech hrát právě navrátilec Wayne Rooney. Ani on nemá v této konstelaci nic jistého, ale je prověřen léty na fotbalovém výsluní, kde musel také zvládnout řadu kritických situací. Žádná z nich se nepodobala současné pozici jeho zaměstnavatele na chvostu tabulky. Nuceně pozná něco nového. Čeká ho další zkouška, bez které by se klidně obešel. Je jen na něm, jak se s ní popere.

Možná to bylo naposledy

29. října 2017 v 20:41
Girona je malé město na sveru Katalánska. Velikostně si ho můžeme představit jako Pardubice nebo Zlín. Návštěvníka může zaujmot soutok řek Ter a Onyar či katedrála Catedral de Girona. Na té můžeme najednou pozorovat románské, gotické i barokní rysy. O tomto víkendu se tam však možná psaly fotbalové dějiny. To se v Katalánsku normálně děje v místní metropoli Barceloně na legendárním Nou Campu pod taktovkou hvězd jako Messi či Suaréz. V Gironě mělo být ligové kolo o tomto víkendu zajímavější snad jen proto, že zavítal Real Madrid- slavný klub ze španělské metropole.
Co však řadový fanoušek očekával od tohoto střetnutí. "Bílý balet" si měl v poklidu vyválčit tři body. Zápas se měl odehrát v tréninkovém tempu a všichni doufali v zahájení stíhající jízdy nanáviděného rivala z katalánské metropole. Události minulých dnů a týdnů však daly tomuto zápasu nový rozměr. Nejbohatší španělský region se chystá zemi pod Pyrenejemi dát vale a vyhlásit nezávislost. Takový scénář má nastavený celá Evropa, jedna z největších dosavadních geopolitických změn je podle všeho na spadnutí.
"Královský klub" proto očekávali tisíce místních příznivců ještě s větší mírou nenávisti a averze. Dělo se tak i přesto, že fotbal je v těchto dnech až na druhém místě zájmu místních obyvatel. Zápas si nenechala ujít ani velká část španělské politické elity. Její členové jsou z velké části velkými fanoušky Realu. Na tento víkendový zápas se jim asi necestovalo s lehkým srdcem. Samotní hráči jejich milovaného klubu jezdí tradičně z letiště na stadion ve špičkovém moderním autobusu okázale označeným klubovými symboly. I toho se museli z bezpečnostích důvodů zříci.
Ronaldo a spol. se necházeli v pro ně absurdní situaci. Ta vygradovala v samotném zápase. Real nesplnil roli favorita a domů do Madridu se vracel bez bodu. Fotbalisté i obyvatelé Gironysi velká očekávání katalánské budoucnosti zpestří euforií z výhry nad nenáviděným klubem z hlavního města Španělska. Řada lidí si však dost možná pokládá jednu sportovní otázku. Nepřijel náhodou největší španělský klub do jejich města naposledy. Spory se teď rozjely i mezi obyvateli samotného Katalánska. Jak to všechno dopadne. Malé malebné městečko prožilo možná jeden z největších dnů své historie.

Těžké pozorování vlastních přešlapů

27. října 2017 v 20:06
Pražská Sparta se teď nachází v situaci, kdy si do ní každý rád kopne. Vyřazení Baníkem Ostrava z domácího poháru tuto situaci jen umocnilo. Až si budou její fanoušci vybírat destinaci pro letní dovolenou, troufám si tvrdit, že Itálie nebude patři u většiny z nich mezi horné favority. Důvodem bude i postava současného kouče Stramaccioniho, který na ně působí jako červený hadr na býka, podobně jako před několika lety Jaroslav Hřebík. Ten nakonec ustoupil před bezmeznou averzí klubových příznivců a nachází se v pozici šéftrenéra mládeže. Má nést záštitu nad výběrem nových sparťanských hvězd.
Musí si však v této disciplíně přiznat několik přešlapů. Ty mu v budoucnosti někteří kolegové rádi připomenou. I když pravděpodobně nebyl v těchto kauzách jediným aktérem. Nejvýraznějším příkladem je útočná jednička čeké reprezentace. Trenérům sparťanské mládeže nebyl dost dobrý a ta ho s klidným svědomím poslala do Bohemians. Odtud se brzy stěhoval do Sampdorie Janov. V italské Sérii A rychle vyrostl v útočnou hvězdu a stal se žádaným zbožím ve fotbalové Evropě. Dnes ho najdeme na soupisce AS Řím. Ve "věčném městě" kdysi nechtěny forvard Sparty směle hledá místo na slunci a předpovídají se mu světlé zítřky.
V posledních dnech se začíná často skloňovat i jméno Milan Škriniar. První fotbalové krůčky dělal v Žiaru nad Hronom a tam si ho vyhlídla Žilina- v současné době největší slovenský klub. Na soupusku "šošonů" se poprvě dostal v sedmnácti letech, ale fanoušci se na něj dívali s vysokou mírou skepse. Mladý svéráz se však nenechal odradit a tvrdě pracoval na fotblovém proesním růstu. V jisté době se o něj zajímala i Sparta, ale nakonec dostali přednost jiní. Nutno říct, že žádné terno se v té době ve Spartě nekonalo.
Škriniar se nakonec také stěhoval do Janova a dnes je profesně zařazen v Interu Milán. Pro slavný italský celek představuje jeden ze symbolů budoucnosti. Sportovní ředitel a hráčská legenda "nerazzuri" v jedné osobě o něm mluví v superlativech. Člověku se ani nechce věřit, že tento záložník nebyl představitelům Sparty v nedávných časech dost dobrý.

Může to mít více rozměrů

26. října 2017 v 21:24
Pražská Sparta ve včerejším letenském večeru ztratila reálnou šanci na hmatatelný úspěch v této sezoně. Nepřešla přes ostravský Baník do čtvrtfinále domácího poháru a vzhledem ke ztrátě na čelo ligové tabulky a brzký konec v Evropské lize se stal minimálně pro tuto sezonu úspěch cizím slovem. Tlak na italského trenéra Stramaccioniho ještě vzroste a naopak klesne pravděpodobnost toho, že ho fanouškovská obec vezme na milost. Vedení Sparty si bude už velmi těžko obhajovat angažování stratéga se zkušenosti z Panathinaikosu Athény a Interu Milán. S láskou budou najednou vzpomínat na časy Michala Bilka a Jozefa Chovance.
Divoké letní změny ve sparťanském hráčském i trenérském týmu se stále jeví jako hodně drahá legrace. Řada příchozích zůstává daleko za očekáváním. Andrea Stramaccioni musí těžko usínat s vědomím, že každému jeho českému kolegovi by klubový šéf Daniel Křetínský dávno úkazal dveře a donutil ho tiše odejít. V jeho případě se stále snaží dokázat správnost své strategie a doufá, že se vše v dobré obrátí. Realita je však poněkud jiná. Fanoušci nepřijali tvrdohlavého Itala za svého a i štěstěna ukazuje často svou odvrácenou tvář.
Před sezonou panovala na Spartě velká očekávání. Příznivci letenského celku doufali v návrat na fotbalové výsluní pod italskou taktovkou. Temperamentní jižan měl při tvorbě nového kádru velmi široké pole působnosti a očekávání se přímo úměrně jeho konání umocňovala. Stratég zpod Apenin přišel nepoznamenaný českou fotbalovou realitou a nepříjemnou šedí. Odborná i fanouškovská obec čekala nový svěží vítr. Na ten však bylo zatraceně málo času. Stramaccioni byl v podobné pozici, jako kdyby pracoval s Interem Milán a navíc handicapem neznalosti jazyka a českého fotbalového prostředí.
Všichni už pracují s myšlenkou, že nejpozději po této sezoně tiše vyklidí svou kancelář a Sparta bude zase znovu hledat ideálního sportovního vůdce. Na to, jak bude v této činnosti úspěšná, si musíme počkat. V jednom však dost možná prohraje celý český fotbal. Ukáže znovu svou uzavřenost a neprůstupnost. Pokud bude jeden Ital, co neznal ten zázrak odcházet z pražské Letné s nepořízenou, nebude to jen sparťanská prohra.

Když něco mrzí dvojnásobně...

25. října 2017 v 20:37
Dva české fotbalové kotle překonaly dnešním dnem definitivně roční nucenou abstinenci. Sparta Praha se střetla s Baníkem Ostrava v osmifinále Českého poháru Mol cup. Oba celky sehrály velmi důstojnou předehru před víkendovou ligovou bitvou. Pohárový los si s oběma týmy velmi pěkně zahrál. Baník a stovky jeho fanoušků měly na programu jeden středeční výjezd do Prahy a o víkendu si pro velký úspěch všechno zopakují. Tato bitva kvůli sestupu ostravského celku jeden rok nuceně absentovala na elitní české fotbalové scéně.
Mezi Spartou a Baníkem panuje letitá vzájemná nevraživost, před kterou bledne i legendární derby pražských "S". Mezi letenským celkem a vršovickým rivalem panuje zdravá městská rivalita, tak v případě slavného ostravského celku vše přerůstá v nenávist a bezmeznou averzi. Fanoušci se častují nadávkami nejhlubšího zrna a hráči uskutečňující přestup mezi temito týmy upadnou u jednoho tábora věrných příznivců v doživotní nemilost. Dlouhé hodiny by o tom mohli vyprávět Tomáš Řepka, Libor Sionko nebo Miroslav Matušovič.
Člověk nemusí být zrovna příznivcem jednoho z týmů, aby mu vzájemná konfrontace chyběla. Delší absence tohoto souboje umocnila atraktivitu pohárového střetnutí. Baník si potřeboval zlepšit náladu po špatných výsledcích v lize, kde už deset kol marně čeká na výhru a Sparta chtěla pokračovat v cestě za jediným reálným úspěchem letošní sezony. Po vypadnutí z Evropské ligy sbírá velké ztráty i v domácí ligové soutěži. Případný úspěch s nenáviděným rivalem by dal alespoň na chvíli zapomenout na podzimní nezdary.
Stačil však jeden zápas a i tento případný úspěch se k vyznavačům rudé barvy otočil zády. Sparta nezvládla v domácím prostředí penaltový roztřel a další sezona bez trofeje nabírá velmi reálné kontury. Naopak na moravsko- slezském pomezí budeme minimálně několik desítek hodin pozorovat zlepšenou náladu. A všichni buďme rádi za návrat jednoho tradičního souboje.

Pořád se má co učit

24. října 2017 v 20:22
Z letošního ročníku nejvyšší české fotbalové soutěže je odehráno jen něco málo přes jednu třetinu a mnohé se už ukázalo v plné nahotě. Po jedenácti kolech má plzeňská Viktoria náskok jedenácti bodů a maximální bodový zisk. V boji o ligový trůn drží ve svých rukou všechny trumfy a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by ji někdo nějak extrémně ohrožoval v suverénní jízdě za ligovým primátem. Tento domácí úspěch bude návíc velmi pravděpodobně umocněn přímým postupem do hlavní fáze příštího ročníku Ligy mistrů.
Pražská Slavia po šestatřiceti zápasech okusila hořkost porážky a tento fakt může mít nedozírné následky. Poprvé pod trenérem Jaroslavem Šilhavým odešla po odehraném ligovém utkání po závrečném hvizdu do kabin bez bodu. Předsezonnní očekávání zatím zůstávají nenaplněna. Problémy v koncovce a přílišná závislost obranné hry na Simonu Delim mohou sešívaný tým na jaře hodně mrzet. Nenaplnění očekávání obhajoby mistrovského titulu dostává ještě v průběhu podzimní části velmi reálné kontury.
Před začátkem sezony investoval managment týmu z Vršovic do posil desítky milionů. Nově příchozí hráči měli čerstvého ligového šampiona dovést až do Ligy mistrů. Los navíc nebyl ke Slavii přehnaně krutý a tým pod taktovkou Jaroslava Šilhavého měl v rukou řadu trumfů. Nicméně, nepovedlo se. Pražský tým se musí spokojit s Evropskou ligou a elitu Starého kontinentu sledují jeho hráči opět jen v televizi. Jeho vedení se sice i nadále může utěšovat bezednou čínskou pokladnicí, ale sportovní prestiž nahrazena nebude.
Sám Jaroslav Šilhavý se musí učit jedné nové roli, která se v minulém ročníku ještě neukázala v plné nahotě. Neomezený čínský kapitál postavil tým přesně podle jeho představ. Prohlášení o zdvojených postech se nejevila jako lichá. Když před pěti lety vybojoval titul s Libercem, nacházel se v pozici, kdy "vařil z vody". Bezmezně se mohl spolehnout na cca čtrnáct hráčů a v rozložení sil v rámci týmu měl mnohem těžší pozici. Teda jevila se jako těžší. Ta současná je možná na první pohled lepší, ale každopádně úplně jiná. Ziskem mistrovského titulu složil možná trenérskou maturitu, ale na nadstavbu si ještě musí počkat.

Nehledat alternativu

23. října 2017 v 20:26
Vedení milánského AC podle všeho došla trpělivost a trenér Vincenzo Montella si může podle všeho začít balit kufry. Po devíti kolech jeden z největších klubů italské fotbalové historie se třinácti body až na jedenáctém místě ligové tabulky a na vedoucí Neapol ztrácí propastných dvanáct bodů. Někdejšího italského reprezentanta může podle některých italských médií zachránit plný bodový zisk v zápasech s Chievem a Juventusem, ale o jeho případných nástupcích už se vedou čilé spekulace. To v takové situaci zrovna nepovzbudí.
"Rossoneri" čekají na ligové vítězství už více než měsíc. Zástup letních posil v čele s reprezentačním bekem Leonardem Bonuccim zatím není příliš platný. Managment poskytl někdejšímu reprezentantovi "squadry azzurry" na posily 200 milionů a odměnou mu je zatím pouze šedivý střed ligové tabulky nereálné myšlenky na účast v boji o přímý postup do Ligy mistrů. Mezi klubové lídry se údajně dostavily myšlenky na současného trenéra londýnské Chelsea Antonia Conteho, to se však v dané situaci neztotožňuje a realitou.
Jako mnohem pravděpodobnější se jeví jeden velký klubový comeback. Přísloví o tom, že dobří holubi se vracejí by mohl podle všeho naplnit Carlo Ancelotti. Klubová ikona momentálně nemá do čeho píchnout. Nedávno předčasně a nečekaně skončil v Bayernu Mnichov a spekulace o novém angažmá se nedostavovaly. AC Milán je však v případě legendárního italského stratéga trochu jiný a zvláštní případ. Pro obě strany se jedná o ideální řešení.
Ancelotti, jenž vyhrál s AC Ligu mistrů jako hráč i jako trenér, by opět dorazil na milánské San Siro v pozici klubové legendy a tu budou červenočerní "tifosi" vítat vždy s otevřenou náručí. Někdejší záložník slavného klubu bude pod mnohem menším tlakem, než na něj byl činěn v Realu Madrid či Bayernu Mnichov. Dostane ideální šanci ukázat, že ještě nepatří do starého železa. Nechť mu to klub jeho srdce umožní.

Velká předzvěst napínavého boje

22. října 2017 v 15:22
Italská Série A má za sebou jeden velký šlágr. Vedoucí Neapol se střetla s milánským Interem, který si v minulém kole posílil sebevědomí vítězstvím nad městským rivalem AC. V kampánské metropoli pod Vesuvem se v sobotním večeru konal přímý souboj o vedoucí pozici v tabulce. Vítěz by možná učinil jeden z důležitých kroků v dlouhé cestě za mistrovským titulem. Ten například AC Milán již teď sleduje s velkým odstupem a velké letní nákupy, kdy "rosoneri" oslabili i po několik let suverenní Juventus mohou přijít v letošní sezoně vniveč.
Diváci na včerejším šlágru marně čekali na gól. Na jedné straně hvězdy jako Hamšík či Callejon, z Milána naopak přicestovali Perišič nebo Icardi, ve včerejším měření sil však dominovaly obrany. Oba týmy měly před sezonou rozdílné pozice. Inter se několik sezon pohybuje v ligové šedi, zůstala mu zavřená brána do Ligy mistrů a bohaté časy pod José Mourinhem se staly zaprášenými vzpomínkami. Staré dobré časy má v tomto ročníku oprášit pod taktovkou Itala Spallettiho a na dosavadní výsledky lze hledět s velkou nadějí.
Neapol představuje úplně jiný případ. Tým kolem rodáka z Nitry hraje již několik sezon pravidelně Ligu mistrů a navíc právě on nejvíce proháněl Juventus v cestě za obhajobou domácího "scudetta. Kampánští "tifosi" cítí návrat 80. let, kdy byli "azzuri" velkoklubem v celoevropském kontextu. V této sezoně má jejich rozkvět dosáhnout vrcholu a do klubové síně slávy podle představ jejich divokých přiznivců doputuje třetí trofej pro italského šampiona.
Když se podíváme na dosavadní průběh tohoto ročníku italské ligy můžeme směle prorokovat, že jeden z těchto scénářů dokráčí v květnu příštího roku k očekávanému rozuzlení. Budou se smát ve městě módy nebo v někdejší hradní pevnosti?

Ještě jeden návrat

21. října 2017 v 19:53
Manchester United v anglické Premier league znovu bojuje o mistrovský titul. Hráči i fanoušci věří, že nakonec předčí městského rivala City a potvrdí svou pozici nejúspěšněšího týmu v dějinách nejprestižnější evropské fotbalové soutěže. Jedním z hlavních aktérů tohoto comebacku má být trenér José Mourinho. Svérázný, milovaný i nenáviděný Portugalec není zvyklý při výzvách selhávat. "Red devils" tak mají hrát důležitpu roli i v letošním ročníku Ligy mistrů. Všichni věří, že sbírka domácích i evropských trofejí se rozroste.
Před sezonou se nebál "Special one" jednoho odvážného kroku. Hrající klubové legendě, kterou nebyl nikdo menší než Wayne Rooney oznámil, že s ním nadále nepočítá, jeho dny na Old Trafford jsou sečteny a o zápasech v rudém dresu musí hovořit v čase minulém. Slavný anglický forward se tak trochu nuceně a s velkou nejistotou vracel na rodnou hroudu do liverpoolského Evertonu. Bylo jisté, že v Manchesteru už nic nebude jako dřív.
Podobný osud měl potkat i Zlatana Ibrahimoviče. Svérázný švédský útočník se těší ve fotbalovém světě podobné pověsti jako trenér Mourinho. Fanoušci ho milují i nenávidí, ale nikomu není lhostejný. Jeho fotbalový životopis čítá řadu slavných klubů. Ajax Amsterdam, Juventus, Inter Milán, Barcelona, AC Milán, Paris St. Germain. Všechny tyto dresy přetáhl nejlepší fotbalista švédské historie přes hlavu. Až na sklonku kariéry se mu však splnil jeho velký sen.
Přišla mu nabídka z britských ostrovů a to hned z nejslavnějšího tamního klubu. V jarním čtvrtfinále proti bruselskému Anderlechtu se však zranil a řada odborníků mu předvídala podobný osud, jaký potkal Rooneyho. José Mourinho však takřka celou fotbalovou veřejnost šokoval. Zlatanovi umožnil setrvání ve svém týmu a nyní věří, že se jeho oblíbenec po novém roce vrátí silnější a motivivanější. Zde je třeba mu zatleskat. Člověk nemusí být zrovna velkým příznivcem svérázného Švéda, aby přiznal, že si zasloží loučení na trávníku před plným stadionem a nikoliv na nemocničním lůžku v tichosti a smutku.

Jinak to možná dopadnout nemohlo

11. října 2017 v 20:46
Horké hlavy vychladly a svazové generality by měly opět začít racionálně uvažovat o další směřování seniorské fotbalové reprezentace. Po neúspěšné kvalifikaci na světový šampionát v Rusku se logicky řešila otázka změn na postu hlavního trenéra. Zde nakonec ke změně nedošlo. Karel Jarolím zatím svou pozici uhájil a evrospkou kvalifikaci zahájí reprezentační tým pod jeho vedením. Smlouva bude podle všeho ze strany svazu dodržena a všichni dostanou místo k nápravě neúspěšného boje o letenky do největší země světa.
V souvislosti s reprezentační lavičkou se sice začala skloňovat i jiná jména, ale nakonec se jednalo o planý poplach. Luboš Kozel, Vítězslav Lavička ani Jaroslav Šilhavý zaměstnavatele měnit nebudou. Zatím nedojde k žádnému svazovému zemětřesení. Asi musíme v této chvíli hledat to pozitivní. Karel Jarolím zná dobře prostředí na svazu a obě strany ví, co od sebe mohou čekat. Na sestavování nového realizačního týmu nemáme v danou chvíli moc prostoru. Další kvalifikační neúspěch by se jevil jako mnohem fatálnější.
Šíří se spekulace o tom, že současná smlouva Karla Jarolíma u národního týmu je fakticky nevypověditelná. Její případné nedodržení ze strany fotbalového svazu by představovalo ekonomickou sevevraždu za bílého dne. To by vrhlo na jeho vedení ještě temnější světlo, což si nemohou Berbr a spol. dovolit. Souhra hubených ekonomických let a nízkého celospolečenského kreditu by způsobily další pokles v očích veřejnosti. To si vedoucí činitelé nejrozšířenějšího sportu v Česku prostě nemohou dovolit.
Ještě je také třeba dodat poznámku pod čarou. Funkce trenéra reprezentace představuje za normálních okolností obrovskou poctu. Nyní se však asi nenacházíme v takové fází. I kdyby sám trenér Jarolím svůj atraktivní kontakt bez náhrady vypověděl, nestála by se na místo jeho nástupce dlouhá fronta. Jeho případný následovník by měl podobnou pozici jako on v létě 2016. A to není zrovna velké lákadlo před blížícím se kvalifikačním cyklem. Vedoucí svazu si v jistě ohledu možná i oddechli, když se dozvěděli, že bývalý šikovný záložník, se rozhodl smlouvu dodržet.

Když na sebe míří dvě prázdné nábojnice

9. října 2017 v 20:37
Český fotbalový neúspěch dostal v chladném plzeňském večeru úřední potvrzení. Povinné vítězství nad trpaslíkem ze San Marina nic nemění na tom, že světový šampionát v Rusku se musí obejít bez české účasti. Otázkou je, zda bude český fotbal v současné kondici a rozpoložení na evropsko- asijském pomezí někomu chybět? Nastává období otázek a očekávání, co se bude dít dál? Neúspěch nelze nechat bez povšimnutí. Všichni očekávají vyvození důsledků. Ale kdo je vlastně na tahu? Svaz? Trenér? Pojmenujeme správně chyby? Shodneme se na nich? Až moc otázek najednou.
Všichni se shodnou na tom, že se jedna o zjevný neúspěch. Trenér Jarolím měl tým dovést mezi svtovou elitu a to se nepovedlo. V létě se bude on i jeho svěřenci dívat na šampionát v televizi. Jedná se o dorovnání nejhoršího kvalifikačního výsledku v samostatné české historii. Německo- vítěz skupiny- získalo dvojnásobný počet bodů a vstřelilo o dvacet šest gólů více než naše reprezentace. Ta dala jen sedmnáct gólů (z toho jedenáct San Marinu). Tvrdá fakta, jasná čísla. Jeví se to jako jasné argumenty k vyhazovu.
Podívejme se však i na druhou stranu mince. Karel Jarolím přicházel po nezvládnutém EURU ve Francii. Několik hráčů dávalo sbohem reprezentačnímu dresu a všichni rozdýchávali nečekaný konec Pavla Vrby a jeho útěk do dagestánské Machačkaly. Tehdejší trenér Mladé Boleslavi přicházel jako jediné možné řešení. To bylo navíc šité velmi horkou jehlou. Prostor pro přípravu neexistoval. Rodák z Čáslavi se navíc netěšil zdaleka tak velké podpoře veřejnosti a médií jako jeho předchůdce.
Čteme tady argumentaci, kterou budou obě strany používat s velkou nechutí. Rádi by si ji odpustily. Fakta se však musí vyslovit nahlas. Lepší pozdě nežli později. Ideální řešení a závěr zístřejšího shledání reprezentačního trenéra a svazové generality neexistuje. Svaz navíc v posledních měsících řešil i známé a propíráné problémy mimo hřiště. O to těžší pro něj bude obhájit si konečný výrok, ať bude znít jakkoliv.

Konec ve svém stylu

8. října 2017 v 20:58
Jeden z velikánů italského fotbalu oznámil, že konec letošního kalendářního roku bude zároveň koncem jeho fotbalové kariéry. Radost přestane fanouškům rozdávat legendární záložník Andrea Pirlo. Rodák z městečka Flero s bohatým fotbalovým životopisem po vánočních svátcích zuje kopačky a předá žezlo mladším nástupcům. Již teď můžeme směle označit jeho fotbalový životopis za vysoce nadstandardní, jedinečný a mnohokrát pozlacený. Celkem šestkrát vyhrál domácí fotbalové "scudetto" (ligový titul) a dvakrát zvedl nad hlavu pohár pro vítěze Ligy mistrů. S italskou fotbalovou reprezentací se radoval z titulu mistra světa v roce 2006 v Německu. V čem však byla jeho kariéra výjimečná?
Tvořivý záložník s přezdívkou l´architetto má ve svém klubovém CV všechny tři velké týmy italského klubového fotbalu. Oblékl dres obou rivalů z Milána i slavného Juventusu Turín. Jako první se pokusil prorazit v milánském Interu. Jako čerstvě plnoletý však příliš šancí nedostal a musel se spokojit s hostováním Reggině či Brescia Calcio. "Nerazzuri" ho nakonec pustili v roce 2001 s lehkým srdcem k městské konkurenci do AC. Kdyby jen tušili... Týmu magnáta Silvia Berlusconiho se investice 18 milionů eur bohatě vrátila.
Hvězdný ofenzivní záložník strávil v dresu "rosoneri" celkem deset let. Rychle si získal srdce náročných milánských "tifosi". Prožil jednu z nejslavnějších dekád klubové historie. Tvořil páteř sestavy jak v klubu tak v italské reprezentaci. Stal se postupně klubovou ikonou podobně jako Paolo Maldini, Alessandro Nesta, Filipo Inzaghi nebo Andrej Ševčenko. S přibývajícími roky získal v klubu výsadní postavení a stal se ikonou. Fanoušci těžce nesli, když těsně po třicítce vyklízel svou pozici v kabině a odcházel k nenáviděnému rivalovi- Juventusu Turín.
Jednalo se trochu o přestup z nouze. Všichni si mysleli, že nejlepší roky má Pirlo za sebou a pod alpskými svahy maximálně důstojně ukončí kariéru. Chyba lávky. Společně s klubovou legendou- brankářem Buffonem vedl na hřišti tým, který získal absolutní dominanci nad italským fotbalem a vrátil "bianconeri" do pozice na níž byli zvyklí. Jak léta běžela, tak vlasatý Ital tušil, že jeho konec se blíží. Trenér Allegri mu nakonec taktně naznačil, že v nově vznikajícím kádru pro něj místo není a poslal ho o dům dál.
Tedy tentokrát byla vzdálenost mnohem větší. Na sklounku kariéry proběhlo stěhování za velkou louži do New York city. V tamní MLS se Pirlo stal jedním ze zkušených poslů nejrozšířenějšího sportu světa. Jeho evropské štace měly jeden společný jmenovatel. Odcházel bez okázalých oslav a tak trochu zadními dveřmi. Nikdy se však nad tímto faktem nepohoršoval. Nyní oznámil do médií konec ve stínu zpravodajství kvalifikace světového šampionátu. Vždycky byl svůj, ale zůstane velkou legendou italského i světového fotbalu.

Už aby přišla liga

5. října 2017 v 21:28
Česká fotbalová reprezentace má v současné době jediný úkol- prokousat se závěrem fotbalové kvalifikace a začít myslet na další kvalifikační cyklus, jehož sladkým vyvrcholením by měla být účast na evropském šampionátu v roce 2020. Asi ani největší skeptici nepředpokládali, že závěr kvalifikace se ponese v tak ponurém duchu bez šance vybojovat si postup na světovém šampionátu v Rusku. Největším dobrodružstvím na stadionu v Baku se jevilo hledání diváků v rozlehlých ochozech místního stadionu.
Souboj o třetí místo v kvalifikační skupině netáhl. V jejím herním cyklu se nejedná o souboj nijak atraktivní, zvlášť když o konečném pořadí ve skupině C je rozhodnuto. Čechům se na konečnou tabulku nedívá dobře. V historii samostatné České republiky už se bohužel jedná o takovou smutnou tradici. Na závěrečný turnaj světového šampionátu se náš tým dostal jen jednou. Stalo se tak v roce 2006 v Německu a skončil v základní skupině za Itálií a Ghanou.
V současné době ve chvílích, kdy mělo přicházet dramatické kvalifikační rozuzlení si národní tým uělal nucený výlet pod Kavkaz a ještě ho čeká závěrečný domácí kvalifikační zápas proti amatérům ze San Marina. Jedná se o smutný obázek, ale musíme ho brát jako tvrdou realitu. Od hráčů samozřejmě čekáme plně profesionální přístup, ale mnoho fotbalových fanoušků se musí dlouhou chvíli přemlouvat, aby zapnulo sportovní program a dvě hodiny se soustředili na zápas, který o ničem nerozhodne.
Trenéři i fotbalisté už jsou myšlenkami v boji o fotbalovou Evropu. A jaká jména můžeme očekávat? Duel s amatérským celkem zpod Apenin příliš nenapoví o tom, který hráč si zaslouží místo v týmu české fotbalové reprezentace. Je teď prostě důležitější soustředit se na ligové výkony a na ligových trávnících se pokusit zaujmout trenérský štáb, o jehož složení se může také očekávat jistá diskuze. I to je na této kvalifikaci smutné. Dohrává se v přílišném klidu. Poučme se...

Výzva střídá výzvu

4. října 2017 v 20:25
Pozice trenéra fotbalové Zbrojovky Brno se jeví v probíhající sezoně jako velmi rizikový post. Ještě neuběhla ani třetina soutěže a tento post obsazuje už třetí osoba. Po čtyřech kolech střídal nepopulárního Svatopluka Habance bývalý záložník Brna či Slavie Richard Dostálek a i on je po pěti kolech vyměněn. Na jeho místo přichází Roman Pivarník. Muž, který miluje výzvy má teď jednu velkou před sebou. Padesátiletý rodák z Košic má za úkol zachránit v lize jeden z tradičních celků, jenž se v současné chvíli krčí na chvostu ligové tabulky.
Ještě na jaře se přitom pral s jinou a výrazně odlišnou výzvou. Viktorii Plzeň zkoušel naúspěšně dotáhnout k mistrovskému titulu. Na tomto místě je třeba podotknout, že mu nebylo umožněno dotáhnout tuto misi do konce a západočeský tým pak sledoval mistrovské oslavy Slavie. Ještě předtím se mu povedlo slušně stabilizovat situaci v Bohemians, kde nikdy není situace komfortní. S tímto faktem se však statečně popral a zelenobílý tým se vždy udržel v nejvyšší soutěží.
Podobná a snad ještě těžší mise ho nyní čeká v Brně. Společně s Tomášem Truchou a Martinem Vaniakem přicházejí k týmu, jehož sebevědomí je řádně nahlodané, v rámci města se těžce pohybuje ve stínu hokejové Komety a přízeň fanoušků je vzhledem k častým a někdy nepochopitelným pohybům v rámci realizačního týmu řádně nahlodána. Velká výzva stojí jak před hráčským kádrem tak před samotným Pivarníkem.
Ten si po předchozích štacích asi představoval atraktivnějšího zaměstnavatele. Spekulovalo se například o moravském sokovi ze Zlína, kde by mohl okusit atmosféru Evropské ligy. Pozdě však bycha honit. Realita je výrazně jiná. Slovenský stratég má možnost znovu trénovat, zároveň si však musí být vědom rizika velkého průšvihu. Ten by mohl výrazně zacvičit s jeho fotbalovým životopisem. Případná záchrana mu naopak může zvýšit prestiž v české trenérské obci a jeho čeští kolegové ho pak budou zase brát o něco vážněji.
Brněnská výzva se jeví proti té plzeňské jako výrazně odlišná a zároveň v některých ohledech jako úplně stejná. V práci trenéra nevíte dne a ani hodiny a v českém malém fotbalovém rybníčku to platí dvojnásob.

Zbytečná kaňka na konci?

3. října 2017 v 21:21
Zájem o fotbal je v současném Španělsku výrazně zastínen napjatou politickou situací. Možné odtržení Katalánska od země pod Pyrenejemi může mít jak známo i jeden velmi závažný fotbalový důsledek. FC Barcelona- tradiční fotbalový gigant neví, kam budou směřovat jeho další sportovní kroky na ligové scéně. Pro španělský i celoevropský fotbal by to znamenalo velkou ztrátu, ale o tom už jsme mluvili. Celá věc se však podle všeho může podepsat i na atmosféře v spučasné španělské reprezentaci i když všichno věřili, že národní tým táhne za jeden provaz.
Obránce Gerard Piqué je v posledním desetiletí velmi úzce svázán se španelskou reprezentací a jejími úspěchy v podobě titulu mistra Evropy i světa. Zároveň se jedná o hrající legendu Barcelony, symbol jedné z epoch pravidelně se opakujícího styylu tiki- tak. Ten patří k Barceloně stejně jako poklička k hrnci. Troufám si říct, že přízeň a respekt si vysloužil i u fanoušků jiných klubů. I když třeba v Realu se tak asi dělo ve velmi omezené míře.
Teď zde však máme dramatické politické události posledních dnů a Piquétovo vyjádření k aktuálnímu dění. Velice otevřeně se přihlásil ke skupině hlasitých zastánců odtržení a osamostatnění svérázného i tradičního španělského regionu, kterému nestačila už ani velice vysoká míra autonomie. Náklonost katalánského stopera k samostatnosti jeho rodného regionu asi nikoho dvakrát nepřekvapila, ale vysoký obránce musel s nějakou formou odezvy počítat.
Čekala ho na aktuálním srazu reprezentace. V tomto ohledu nebylo načasování referenda z nejšťastnější. Provázanost regionu s tímto klubem je totiž až příliš úzká. Otevření tréninku na předměstí Madridu mělo velmi citelné důsledky. Nikoho nezajímala forma hvězd před závěrečným dvojzápasem s Albánií a v Izraeli. Zraky všech přítomných se upínali ke stoperovi, jenž tvrdě a necitlivě zasáhl jejich národní hrdost. Úspěchy minulých let jsou v souvislosti s ním zapomenuty a všichni žádají, aby už nikdy neoblékl reprezentační dres.
Konec jednoho z nejslavnějších obránců španělské fotbalové historie se i bez katalánského referenda nezadržitelně blíží. Tato forma jeho urychlení však není hodna této legendě.

Když se něco vylučuje

2. října 2017 v 12:55
Do fotbalu se nám v poslední dnech dostalo jedno evropské politikum. Ve Španělsku je nyní hlavním tématem případná nezávislost Katalánska. Madrid a Barcelona jsou na ostří nože a situace se pořádně vyostřuje. Tato fakta se musí logicky dotknout i týmu FC Barcelona. Jedná se o jeden z hlavních symbolů tohoto španělského regionu. Klubem prošly za takřka stodvacet let historie desítky fotbalových megastar. Teď je budoucnost v jistých ohledech velmi nejistá.
Nevíme, jaký by byl postoj Madridu v této věci, pokud by region skutečně vyhlásil nezávislost. Ve španělském fotbalo by už nic nebylo jako dřív. Slavné El Clásico by se stalo jen povinným učivem ve fotbalové historie a těžkou ránu by tím utrpěl celý světový fotbal. Na periferii by se dostal jeden z vybroušených diamantů fotbalového světa. Jako katalánský mistr by měla Barcelona takřka nulový koeficient. Najednou by se dostala na úroveň Lucemburska, Andorry či San Marina. Nucené boje s fotbalovými trpaslíky by byly velkou potupou. Atraktivita této fotbalové adresy by dostala pořádnou facku.
A tu se objevily různé více či méně bláznivé scénáře, jak to bude dále s klubem z Nou Campu. Nahlas se začalo mluvit například i o tom, že by jeden z největších evropských fotbalových gigantů popřel geografické hranice evropských států a přestoupil by do Premier league či Série A. Kladná reakce představitelů těchto soutěží přesahuje hranice mého chápání. Všechny týmy jedné či druhé soutěže by najednou mnohem náročněji cestovaly a navíc se dá úspěšně předpokládat, že by fakticky ztratily přední týmy z Anglie či Itálie jedno místo v Lize mistrů. Takový scénář nemá v evropské fotbalové historii obdoby.
Navíc by si ublížilo celé Katalánsko jako region, který slavně vyhlásil nezávislost na Madridu. Cestování elitního sportovního týmu za soutěžemi do daleké ciziny by představovalo velkou facku pro jejich národní identitu a hrdost. Okázale a nahlas o ní dlouhá léta mluví a poté co by dosáhli svého začnou hledat místo na fotbalovém slunci v daleké cizině? Prázdný stadion v posledním ligovém kole nabádá k velké opatrnosti. Barcelona by si nadělala po celé Evropě mnoho nových sportovních nepřátel. Stojí to za to?